Soudě podle množství aut na silnicích, rostoucích cen bytů, které se prodávají, podle zaplněných cukráren, restaurací, kadeřnictví i cestovních kanceláří má u nás vysokou životní úroveň stále více lidí. Celkově jsme ale s hodnotou HDP na obyvatele zhruba na 90 % evropského průměru. Polsko je na 80 %, Rakousko na 125 %. Máme tedy co dohánět.
Zvyšování životní úrovně proto najdeme v každém politickém programu, ale nikdo si zatím nestanovil pevný a ověřitelný cíl: dejme tomu dohonit evropský průměr, nebo dokonce dohonit Rakousko. Zjistěme proč.
Dohonit Rakousko za deset let by znamenalo dosáhnout růstu HDP alespoň 5 % ročně. Tím bychom eliminovali růst samotného Rakouska (v posledních letech trvale kolem 1,5 %) a přidávali bychom na tempu, takže kolem roku 2036 bychom měli HDP na obyvatele stejný.
V současných podmínkách je takový cíl zcela nereálný. Musely by proběhnout zásadní reformy ve školství, ve zdravotnictví, v daňovém systému, v dotacích do průmyslu i zemědělství a v celé státní správě. Musely by to být reformy hluboké, jejichž provedení by trvalo několik let… Přitom jsou to projekty, které leží v šuplících, mezi odborníky jsou dobře známé a znají je i současní politici. Nikdo ale nemá dost politické síly je vzít a začít prosazovat. Vedou sice k růstu blahobytu, ale cesta je to trnitá.
Otázka reforem je pro nás životně důležitá. Hodně mluvíme o vlivu Číny a dalších zemí, o potížích Evropy, se kterou mnohé sdílíme… málokdo ale pokládá otázku, zda není hlavní příčinou našich potíží a jejich budoucí eskalace naše největší evropská chlouba: totiž tradiční demokratický systém správy věcí veřejných. Ten má své kořeny hluboko v minulém století a v zásadě se nezměnil. Došlo ke zrovnoprávnění žen, což byla svého času skutečná revoluce, ale od té doby jsou úpravy demokratického systému v Evropě minimální. V dnešní české podobě nereflektuje existenci digitálního světa, internetu, sociálních sítí, umělé inteligence a vůbec si nevšímá převratných změn, ke kterým došlo v myšlení lidí a v jejich rozhodování. Zkusme se zamyslet nad tím:
- Co pro nás demokracie znamená a s čím se rozhodně hýbat nesmí,
- Co nás naopak na současném systému mrzí a brzdí,
- Čím by se to dalo změnit tak, aby bod 1 nebyl ohrožen a bod 2 se vyprázdnil.
Není to tak složité:
· Ad 1): Nechceme, aby moc byla trvale v jedněch rukách, aby si ji někdo nekontrolovatelně uzurpoval; chceme zachovat oddělení moci zákonodárné, výkonné a soudní a chceme, aby nezávisle fungovala měnová politika.
· Ad 2): Nechceme, aby vládnoucí strany musely dělat koaliční kompromisy s pětiprocentními přívěsky. Nechceme, aby opoziční strany byly zcela bezbranné a mohly jen obstruovat ve sněmovně, kritizovat a nadávat. Zároveň chceme, aby řádně zvolené vlády měly reálný časový prostor pro realizaci svých záměrů; aby volební kampaně nebyly vyčerpávající a neustále limitující; aby byl stát spravován odborně a státnické záležitosti se řešily ve shodě; aby politici v ústavních funkcích měli skutečnou státnickou odpovědnost.
· Ad 3): A teď si představme konkrétní změny: Kdyby se zakázalo financovat politické strany sponzorskými dary, byly by politické strany chudší, nemohly by platit obrovské billboardové a mediální kampaně. Musely by si vystačit s internetem, sociálními sítěmi, s přiděleným prostorem ve veřejnoprávních médiích a s osobním vystupováním před voliči. Nebylo by to lepší? Cokoliv nelegálního, co by se objevilo na veřejnosti, by šlo k tíži majitele pozemku či nemovitosti, čímž by partajní reklamní smog zmizel ze dne na den.
Kdyby se parlament a vláda neobsazovaly podle poměrného zastoupení, ale podle většinového. Vítězem voleb by byla strana s největším počtem hlasů a sestavovala by jednobarevnou vládu. Zároveň by největší opoziční strana obsazovala vedoucí místa v klíčových kontrolních institucích: vedení Výboru pro kontrolu rozpočtu v Poslanecké sněmovně, prezidium Nejvyššího kontrolního úřadu (NKÚ), vedení Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS) nebo dohledové posty ve Finančním analytickém úřadu (FAÚ) a v Národní rozpočtové radě (NRR). Nebylo by to lepší? Nebyla by opozice konstruktivnější, nebyly by její připomínky závažnější, kdyby měla přímou kontrolní odpovědnost? A kdyby vláda měla možnost vládnout 5 let a svůj mandát jednou obhájit, čili vládnout tak, aby své projekty mohla za celých 10 let zrealizovat a předložit veřejnosti jejich výsledek? Nebylo by to také lepší?
Námětů na modernizaci demokratického systému by se asi našlo víc: není jasné, jak naložit s přímou volbou prezidenta, jak financovat veřejnoprávní média, zda nezrušit Senát a nenahradit ho paritní ústavní komisí, jak zkrátit nekonečné legislativní procesy u klíčových staveb, nebo jak do správy státu zapojit prvky přímé odborné oponentury.
Výše uvedené by ale asi pro začátek docela stačilo. Když to vezmeme kolem a kolem, česká ekonomika potřebuje vyšší výkon při vyšší produktivitě. K tomu by stát měl vytvořit podmínky – zejména zjednodušením systému státní správy a regulace. Jednobarevná vláda s delším mandátem, kontrolovaná opozicí s patřičnou pravomocí, se zdá být ideálním prostředím. Nebo zůstaneme u staré dobré demokracie z minulého století, budeme si blahořečit ve svých názorových bublinách, budeme nadávat na své oponenty a zároveň čekat na zázraky?
Autor: Martin Švehla
Foto: Vytvořeno umělou inteligencí v ChatGPT
Článek Švehla: A co demokracie, ta nestárne? se nejdříve objevil na Ekonomický magazín.
<
