Příběh motoráku, přezdívaného Orchestrion, Skleník, ale nejčastěji Šukafon, je ojedinělý. Ačkoliv nebyl prvním svého druhu, patřil k nejmasověji rozšířeným a zachránil provoz na méně frekventovaných tratích. Svými nízkými provozními náklady a snadným servisem totiž změnil ekonomiku osobní dopravy a zároveň ve své době představoval skutečný pokrok.
Cesta k němu vedla od předválečných dřevěných konstrukcí přes legendárního Hurvínka, který sice vznikl až ve 40. letech 20. století, avšak se svou mechanickou převodovkou, listovými pružinami a vzduchem chlazeným motorem příliš nového nepřinesl. Novinka měla být pohodlnější, snáze ovladatelná, rychlejší a co nejlevnější na výrobu i údržbu.
Inspirace se už poněkolikáté hledala i za hranicemi. Ve Východním Německu se totiž už v šedesátých letech vyrobilo přes 300 lehkých dvounápravových motorových vozů VT 2.09, přezdívaných Ferkeltaxe (v překladu selátkový taxík), jejichž úkolem byla nízkonákladová obsluha místních tratí. Svou úlohu splnily dokonale, takže když se v polovině šedesátých let řešila nová koncepce československé železniční dopravy, malý dvounápravový motorák se stal jejím základem. Předchozí pokus provozovat na lokálkách zbytečně složitou, čtyřnápravovou a nepříliš spolehlivou Singrovku totiž skončil fiaskem.
Původně měl mít nový stroj pro místní tratě pohon obou náprav, aby si snadno poradil se dvěma přívěsnými vozy i v horách. Tento požadavek byl ovšem později vypuštěn a místo něj přišel jiný, doslova prorocký. Mělo se použít maximum již vyráběných komponentů a volba padla na hnací řetězec z tehdy vyráběného, pokrokového městského autobusu Karosa ŠM 11.
Předválečná idea kolejových autobusů se tedy symbolicky vrátila a Vagónka Studénka dostala koncem šedesátých let za úkol vyvinout a připravit výrobu moderního dvounápravového vozidla s ležatým šestiválcem LIAZ ML 634 o výkonu 180 koní, dvoustupňovou automatickou převodovkou Praga 2 N 70 a reverzační skříní, která umožní jízdu stejnou rychlostí oběma směry.
Na severní Moravě v roce 1973 postavili dva prototypy elegantního vozidla s bohatým prosklením, sníženou podlahou, čalouněnými sedadly, zářivkovým osvětlením a snadnou obsluhou i údržbou. Jmenovaly se M 151.0001 a 0002, protože původní požadavek zněl na nápravovou hmotnost 11 tun. Ta nebyla dodržena, takže záhy následovalo přeznačení na M 152.0.
První prototyp se po obvyklých náročných testech na cerhenickém zkušebním okruhu, kde utáhl mimo jiné i téměř třísettunovou soupravu lokomotivy S 699.1001 s odporníkovým vozem, vydal na krátkou službu na Ostravsko. Ovšem už v roce 1978 byl přestavěn na měřicí vůz a dnes existuje již jen jako vlečná součást soupravy měřicího vozu geometrické polohy kolejí pod označením MD 1-1.
Prototyp číslo 2 se po úvodních zkouškách vydal na horskou lokálku Suchdol nad Odrou – Budišov nad Budišovkou s cílem najezdit maximum kilometrů. Ta byla kousek od studenecké vagonky, takže tam prototyp mohl snadno zajíždět na drobné opravy a seřizování. Na podzim 1974 si odskočil představit se na strojírenský veletrh v Brně a pak se vrátil zpět do Vítkovské vrchoviny, aby svůj zkušební provoz dokončil.
Právě jemu bylo souzeno dožít se dneška v roli provozního muzejního exponátu. Ještě předtím ale v roce 1984 prodělal rekonstrukci, při níž se jeho částečně odlišná podoba přiblížila sériovým vozům. Především dostal přepážku, oddělující stanoviště strojvedoucího od salónu pro cestující. Původní atypický ovládací pult byl nahrazen sériovým, přibyly sněhové pluhy, které z výroby chyběly, a o něco později i běžná okna s výklopnou horní třetinou místo původních, u nichž šla zcela vyklopit celá horní polovina. Jinak mu některé odlišnosti zůstaly: pokud se s ním někdy setkáte, všimněte si třeba jiné podoby dálkového světlometu, polic na zavazadla, čalounění meziokenních sloupků či řešení vstupu na záchod.
Protože se zvolené řešení osvědčilo, odstartovala v roce 1975 sériová výroba 160 kusů, které měly nahrazovat zastaralé Hurvínky řady M 131.1. To se také postupně dělo, ovšem už tehdy bylo jasné, že souběžně připravovaná výroba velkého Chrochtadla, které mělo spatřit lesk kolejnic v celkem 310 exemplářích, se zadrhává. Zároveň se blížil i konec parního provozu, plánovaný na rok 1980, a reálně hrozilo, že na řadě tratí brzy nebude čím jezdit.
Československé státní dráhy se tak dostávaly do zoufalé situace, z níž podle serveru Prototypy.cz hledaly jakékoli jiné východisko než pokračování výroby řady M 152.0. Jenže v tehdejší hospodářsko-politické situaci jej nenalezly, takže nakonec musely objednat další desítky dvounápravových vozů. Těch ve finále vzniklo neuvěřitelných 678 kusů jen pro ČSD, k tomu ještě dalších 910 vzhledově sjednocených přívěsných vozů Balm, později označovaných Baafx, 010 a Btax780.
Výsledek byl očekávatelný. Řada M 152.0 sloužila i na dálkových kapacitních spojích, pro něž nebyla určena a kde plně vynikly její nedostatky. Mezi ně patřila například nepříliš pohodlná sedadla, která byla de facto jen lehce čalouněnými lavicemi se svislými opěradly, dokonce nižšími než u Hurvínků. Cestující netěšily ani chlad a zamlžování jednovrstvých oken a naopak v létě jen obtížně vyvětratelný interiér jejich zmíněnými horními výklopnými díly. Oslnivý nebyl ani jízdní komfort jednostupňově vypružených jednonápravových podvozků, zejména ve srovnání se zmíněnými německými Ferkeltaxe, které s podobnou koncepcí jezdily mnohem plavněji.
Vozům se dostala celá řada přezdívek, počínaje Skleníkem díky velkým oknům, přes Krabičku a Orchestrion kvůli hlučnému pohonu až po novější a dnes zdaleka nejpopulárnější alias Šukafon. Nehledě na své původní určení vozily nejen spoje poslední míle na lokálkách, ale i rychlíky na hlavních tratích a dokonce i smíšené vlaky. Ještě v devadesátých letech je bylo možné spatřit i na posunu.
Vozy, které od roku 1988 nesou označení 810, jezdily spolehlivě a leckde jsou k vidění dodnes. Avšak jejich nedostatky se časem stávaly čím dál méně akceptovatelnými; proto byly Šukafony podrobeny rekordní řadě úprav i rekonstrukcí a díky celkovým přestavbám z nich také vzniklo hned několik nových, zpravidla dodnes jezdících řad, o nichž si povíme jindy.
Část vozidel byla vybavena kontrolou bdělosti strojvedoucího, která umožňovala jednomužné řízení. Původní zastaralá převodovka Praga 2 N 70 byla nahrazována modernější verzí 2 N 90 a některé vozy dostaly též elektronickou diagnostiku Intelo. V roce 1997 byl atmosféricky plněný šestiválec ML 634 zkusmo nahrazen novějším přeplňovaným 1.2 C s výrazně vyšším výkonem 329 koní. Vznikly tak dva prototypy inovované řady 811, na jejichž základě pak byla vytvořena v letech 2020 a 2021 série 14 vozů s lepšími sedadly, wi-fi, elektrickými zásuvkami a klimatizací. Připomeňme, že už tehdy šlo o více než čtyřicetileté vozy, které i nadále mohly jezdit jen osmdesátkou a nijak se jim nezměnily jízdní vlastnosti.
Zřejmě nejstarší úpravou interiéru byla v letech 1994 až 1997 přestavba 24 kusů na řadu 809, uzpůsobenou v rámci úspor na provoz bez průvodčího. Ta byla prajednoduchá; ve dveřích do kabin strojvedoucího přibyla okénka s pultíky pro prodej jízdenek, v interiéru potom označovač jízdenek, informační systém a poptávková tlačítka před zastávkami na znamení. Tato úprava se však neosvědčila, zdržovala strojvedoucího od řízení, způsobovala zpoždění a brzy byla vytlačena dnešními zónovými jízdenkami.
Výrazně úspěšnější modifikací bylo nahrazení původních oken novějšími polospouštěcími s dvojitými skly a dosazení pohodlnějších sedadel s hlavovými opěrkami místo někdejších lavic. Některé vozy se dočkaly i tmavých determálních oken, LED osvětlení, modernizovaného topení, USB zásuvek, wi-fi, poptávkových tlačítek a informačních systémů.
Systematicky také byly dosazovány národní zabezpečovače a radiostanice, zejména po dvou velmi tragických nehodách, jichž byly Šukafony účastny a jimž mohla radiostanice snadno zabránit. V prvním případě po čelní srážce s nákladním vlakem u Spálova v roce 1990 zemřelo 14 lidí a dalších 32 bylo zraněno, ve druhém pak v roce 1995 u Krouny vyhaslo 19 životů po srážce s ujetými nákladními vozy. V obou případech by stačilo dát radiostanicí vědět strojvedoucímu nebo jeho vlak funkcí Generální stop rovnou dálkově zastavit.
Řada 810 v současné době končí svůj pravidelný provozní život pod hlavičkou Českých drah, z původních téměř 700 kusů jich aktuálně v běžném provozu zůstalo pouhých 90, z toho turnusově nasazováno je jen 40 a další zmizí po prosincové změně jízdních řádů. Pokud se tedy chcete svézt v normálním provozu, neváhejte. Pokud to ale nestihnete, nezoufejte. Při stále probíhajícím velkém odprodeji desítky Šukafonů skončily u různých železničních spolků, které s nimi často a rády jezdí nostalgické jízdy už dnes a některé kusy dokonce uvedly do původního stavu po vyrobení. Velmi aktivní je v tomto ohledu například turnovský Kolej klub, který vypravuje své nostalgické Šukafony prakticky každý týden.
Ještě dodejme, že jednoduché stroje si v počtu 207 kusů objednaly i maďarské železnice. Ty se od těch pro ČSD mírně lišily, zejména výtvarným řešením čel, a v hojných počtech jezdí dodnes. Zajímavé je také sledovat tamější rekonstrukce, které se od těch tuzemských v lecčems liší, ale zároveň se Maďaři nepustili do totálních přestaveb jako české a slovenské dráhy.
Obsah vytvořený s pomocí AI. Tento článek jsme připravili s pomocí umělé inteligence (AI) a před zveřejněním prošel redakční kontrolou. Za obsah odpovídá redakce webu.







