Ještě před třemi lety bylo Rusko jedním z největších světových exportérů uhlí. Dnes snižuje ceny, nabízí slevy, a přesto sleduje, jak mu zákazníci jeden po druhém odcházejí. Čína nakupuje méně, Turecko téměř vůbec. Za tímto paradoxem nestojí žádné spiknutí — jen prostá ekonomika a geopolitika, která se obrátila proti Moskvě.
Čína si přepočítala, co se vyplatí
Čísla za prvních osm měsíců letošního roku jsou výmluvná. Rusko dodalo do Číny 53,15 milionu tun uhlí — o 10,8 % méně než ve stejném období loňského roku. Celkový čínský dovoz přitom dosáhl 310 milionů tun. Ruský podíl se tedy ztenčuje, zatímco ostatní dodavatelé rostou.
Mongolsko zvýšilo dodávky o téměř 49 % na 78,39 milionu tun, Indonésie zásobila Čínu 121 miliony tun. Proč zrovna oni? Mongolsko sdílí s Čínou pozemní hranici a podle dostupných informací těží z výrazně nižších celních sazeb. Indonésie i Austrálie mají s Čínou uzavřeny dohody o volném obchodu, které jim zajišťují lepší přístup na tamní trh. Ruské uhlí naproti tomu čelí celním tarifům, které — byť se pohybují v řádu jednotek procent — při objemech v desítkách milionů tun představují zásadní konkurenční nevýhodu.
Ruští producenti reagují slevami kolem 10 %. Jenže přepravní náklady z přístavu Vostočnyj do Číny vzrostly od začátku roku do poloviny září o 45,5 % a říjnové zdražení železničních tarifů situaci dále zhoršuje. Čím více Rusko sleví na ceně uhlí, tím více zaplatí za jeho dopravu. Prostor se rychle zužuje — a za určitou hranicí se export stane prostě prodělečným.
Černomořská trasa jako ruská ruleta
Ještě dramatičtější je situace na jihu. Ruský vývoz koksovatelného uhlí do Turecka klesl za prvních sedm měsíců letošního roku o 30 %, přičemž v červenci nebyly zaznamenány vůbec žádné dodávky. Přitom ještě v roce 2025 odebíralo Turecko z Ruska přibližně 88 % svého dovozu energetického uhlí. Taková závislost se zdála být pro Moskvu zárukou stabilního odbytu — jenže se ukázala být spíše iluzí.
Příčinou je paralýza černomořské trasy. Útoky na obchodní lodě v oblasti Novorossijsku vyhnaly z regionu desítky plavidel. Pojistné za válečné riziko podle dostupných zpráv vyskočilo na několikanásobek standardní sazby, někteří dopravci dramaticky zdražili přepravné. Za takových podmínek je černomořská trasa spíše sázkou do loterie než fungujícím obchodním koridorem.
Celkový obraz ruského uhelného sektoru je přinejmenším pochmurný. Za prvních pět měsíců letošního roku dosáhly čisté ztráty ruských uhelných společností 1,5 miliardy dolarů a 67 % firem skončilo v červených číslech. Ministerstvo energetiky odhaduje, že celkové ztráty za rok vzrostou na 7 miliard dolarů.
Zásoby jsou, odbyt není
Rusko disponuje jedněmi z největších uhelných zásob na světě — to je fakt, který se nezměnil. Co se změnilo, je kontext. Před rokem 2022 zásobovalo Rusko téměř polovinu evropského dovozu uhlí. Evropa pak přestala nakupovat, Moskva se otočila na východ — a teď zjišťuje, že ani tam to není tak jednoduché, jak se zdálo.
Logistika je drahá, konkurence levnější a geopolitika byznysu nepřeje. Otázka tedy není, zda ruský uhelný průmysl tuto krizi přežije. Spíš stojí za to se ptát, kolik za toto přežití zaplatí ruský stát — a jak dlouho si to bude moci dovolit.
Zdroj info: united24media
Autor: Marek Hájek
Foto: Vytvořeno umělou inteligencí v ChatGPT
<
