Když americký prezident Donald Trump v březnu letošního roku prohlásil, že by bylo nejlepší, kdyby se moci v Íránu ujal „někdo zevnitř“, málokdo tušil, koho přesně má na mysli. Podle informací deníku The New York Times měl být tímto mužem Mahmúd Ahmadínedžád – politik, který ještě před lety volal po „vymazání Izraele z mapy“. Ironie? Spíš riskantní geopolitická sázka, která se rychle rozpadla.
Ahmadínedžád, prezident Íránu v letech 2005 až 2013, se v posledních letech dostal do ostrého konfliktu s vedením islámské republiky. Íránské úřady ho držely pod silným dohledem, fakticky v domácím vězení. A právě tato trhlina uvnitř režimu se měla stát příležitostí pro Washington a Tel Aviv.
Podle NYT měl izraelský útok na Ahmadínedžádův dům v Teheránu exprezidenta osvobodit a otevřít prostor pro jeho návrat do politiky. Jenže realita dopadla jinak. Při útoku 28. února, v prvních hodinách války proti Íránu, Ahmadínedžád utrpěl zranění. Od té doby se na veřejnosti neobjevil a jeho osud zůstává nejasný.
Logika, která naráží na realitu
USA a Izrael zřejmě počítaly s tím, že muž v konfliktu s režimem bude ochotnější ke spolupráci než okruh kolem ajatolláha Chameneího. Jenže Ahmadínedžád nikdy nebyl reformista ani prozápadní politik.
Naopak – během svého prezidentství tvrdě potlačoval opozici, podporoval íránský jaderný program a patřil k nejradikálnějším hlasům proti Izraeli i Spojeným státům. Představa, že by se po útoku, který měl vést k jeho „osvobození“, stal vstřícnějším partnerem Washingtonu, působí přinejmenším problematicky.
Válka o vliv v Teheránu
Podle NYT celá operace ukazuje, že cílem války proti Íránu nebylo jen oslabení jaderného programu, ale také pokus o změnu mocenských poměrů v Teheránu. Jenže plány vytvořené v diplomatických kancelářích často narážejí na mnohem složitější realitu.
Situace stále zůstává napjatá. Po měsících bojů sice platí křehké příměří, ale jednání stagnují. USA dál požadují úplné zastavení obohacování uranu, zatímco Teherán od něj odmítá ustoupit.
Ahmadínedžád mezitím zmizel z veřejného prostoru – a s ním pravděpodobně i představa rychlé změny režimu prostřednictvím vnitřního převratu.
Sázka, která nevyšla
Celý příběh ukazuje, jak komplikované jsou mocenské hry kolem Íránu. Vztahy mezi Washingtonem a Teheránem jsou už desítky let směsí konfrontace, pragmatismu a vzájemné nedůvěry. Tentokrát se navíc ukázalo, že ani výrazná postava režimu automaticky neznamená použitelnou alternativu.
Ironie celé situace je zřejmá. Muž, který měl podle některých představ sloužit jako nástroj změny, se sám stal obětí chaosu, který měl pomoci vytvořit.
Zdroj info: The New York Times
Autor: Marek Hájek
Foto: Vytvořeno umělou inteligencí v ChatGPT
<
