Premiér Andrej Babiš chce v Bruselu získat z unijního rozpočtu více pro Českou republiku. Jeho pozice ovšem není právě silná, dokud panují pochybnosti o tom, zda se sám nenachází ve střetu zájmů a jestli tedy jeho firmy nezneužívají dotace.
Když se ovšem na celou věc podíváme filosoficky, tak pro nás není dobré, aby dál fungoval tento obří přerozdělovací penězovod. Vydělali bychom daleko více, kdyby lépe fungoval vnitřní trh a zmizely z něj hloupé zelené regulace. Pod heslem: byznys místo subvencí.
Opakuje se známé divadlo. Čistí plátci by rádi ušetřili, zatímco příjemci, mezi něž (zatím) patříme i my, si chtějí ukousnout co nejvíce ze společného rozpočtu. Dá se asi chápat, že Babiš se chová podle toho, ale z delšího časového horizontu to není moudré. Bohatneme tak rychle, že se brzy můžeme dostat „na druhou stranu“, do klubu zámožných, kteří solidárně živí ty chudší. Pak bychom omezení přerozdělování uvítali. A hlavně potřebujeme, aby se EU soustředila na zvětšování koláče, ne na jeho porcování.
Dotace ve své podstatě vždy provokují korupci, vedou k závislosti a omezení vlastní ekonomické aktivity. Kdyby jich nebylo, nemusela by nyní Evropská komise a úřad pro boj proti podvodům (OLAF) prověřovat, zda na ně mají firmy z holdingu Agrofert nárok. Také by český premiér nedostal příležitost dělat nám v Unii takovou strašnou ostudu. Jasně, je to jeho chyba, stejně jako v případě Viktora Orbána a Roberta Fica. Jen připomínám, že zde plně platí rčení „příležitost dělá zloděje“.
My pravičáci říkáme už od vstupu do Evropské unie: dejte nám trhy, ne peníze. Fakticky se naší „nejskvělejší hodinou“ stala dvě léta mezi ukončením vstupních rozhovorů a samotným přijetím (2002 – 2004). Už tehdy se nám naplno otevřela možnost exportovat do zemí společenství, což se ihned projevilo velkým skokem v prosperitě (předtím jsme deset let de facto stagnovali). Další pětiletka byla rovněž úžasná. A pak přišel Green Deal… Pamatuji se na ten šok, nechápali jsme, proč se EU takto zbytečně ničí.
České předsednictví v první polovině roku 2009 si vytklo za cíl odstranit zbývající bariéry v obchodu. Že Topolánkova vláda vybrala dobře, potvrdila o patnáct let později Draghiho zpráva. Přinesla pro mnohé šokující zjištění, že netarifní omezení, které členské země uvalují jedna na druhou, odpovídají clům ve výši 45 % na výrobu a 110 % na služby. Bohužel, směr dalšího vývoje tehdy (ani dnes) neurčoval český premiér, ale německá kancléřka Angela Merkelová. A ta vybrala jako osud EU klimatický fanatismus.
Kdyby bylo po našem, Evropská unie by nezačala zaostávat za Spojenými státy a nejspíše by si udržela prvenství coby největší ekonomická zóna světa. Máme o třetinu více obyvatel, ale vinou zbytečných omezení je výměna mezi členskými zeměmi poloviční oproti té, která probíhá mezi státy USA. Už tím značně ztrácíme. Zelený úděl pak zasazuje naší konkurenceschopnosti další a přímo fatální údery. Nesmyslně zdražuje energie, čímž drtí evropský průmysl. A bez něj nemůžeme obstát ve světovém závodě.
Američané nemají z principu lepší předpoklady být úspěšnější než my, jejich starší bratranci. Máme společně kořeny, společné hodnoty, společnou kulturu, společnou civilizaci a společnou schopnost prosadit se díky důrazu na individualismus. Není to tedy tak, že oni se za posledních patnáct let „zázračně“ zlepšili, to my se zhoršili – a jen a jen vlastní vinou. Už nesázíme na jednotlivce a jeho iniciativu, ale na kolektivismus, regulace a dotace. Adam Smith v díle „Bohatství národů“ odhalil, že tato cesta nevede k prosperitě.
Ta kniha poprvé vyšla v roce 1776, kdy byla sepsána i americká Deklarace nezávislosti. Za oceánem se jí stále víceméně řídí, ale na starém kontinentu zapomínáme, odkud pocházejí naše síla a luxusní život. (Přitom Smith byl Skot.) K prosperitě se nelze proregulovat a prodotovat. Vede k ní jediná cesta: zvyšování produkce. Což jde těžko, když kvůli Green Dealu platíte za energie pětkrát více než vaši konkurenti, na trhu, jenž má být zcela volný, přetrvávají vysoké bariéry a vaše vláda se víc než o růst zajímá o dotace.
Takže Babiš se teď snaží vyrazit z Unie více peněz, než nám nabízí Komise. Oslabuje ho nechuť západních daňových poplatníků živit východní „dotační pijavice“. Zvláště když vidí, že Maďaři, Slováci a Češi vytvářejí systémy, v nichž tyto peníze neslouží ani tak k rozvoji zemí, jako spíše k bezpracnému zisku těch, kteří jsou u moci. Na současného premiéra je pouze více vidět (stejně jako na Orbána a Fica), ale ta chobotnice se budovala už za vlád ČSSD a ODS (ostatně v tom čase získala neoprávněnou dotaci farma Čapí hnízdo).
Globálně je na současnou Evropskou unii smutný pohled. Uměle snižujeme vlastní blahobyt – a co zbyde, necháváme často rozkrást. Přesto pořád patříme mezi nejbohatší a nejvyspělejší oblasti planety. Protože stojíme na vrcholu pyramidy, kterou naši předci budovali tisíce let. Není tak snadné ji zbořit během pár desetiletí. Avšak když budeme pokračovat v tomto kurzu, jednou se tak stane a my spadneme z piedestalu, na němž se přes všechny problémy stále ještě vyhříváme.
Pořád máme čas. Na co? Dostat rozum. Odvrhnout klima hysterickou ideologii, zrušit dotační eldorádo pro vyvolené, zbořit všechny bariéry na vnitřním trhu, obnovit étos individualismu. Možná nám mezitím Spojené státy utečou ještě dál, ale to není zásadní, nemusíme být nejlepší, hlavně musíme být dobří. Když zvládneme ony čtyři kroky, Číňané se nám Evropanům brzy budou dívat na záda ze stejného odstupu, jako před třiceti lety. A my Češi nebudeme žebrat v Bruselu o peníze, sami jich budeme mít dost.
Martin Schmarcz, vydavatel revue SPEKTÁKL, spektakl.gazetis.to
Autor: Martin Schmarcz
Foto: Vytvořeno umělou inteligencí v ChatGPT
<
