Na první pohled působí jako zmenšenina skutečné Škody Kodiaq. Má lakovanou karoserii, svítící přední i zadní světla, natáčecí kola, propracovaný interiér i podsvětlenou masku chladiče.
Jenže místo plechu a plastů je vyrobená z papíru, kartonu a několika dřevěných dílů. Druhou generaci Kodiaqu Sportline v měřítku 1:10 stavěl modelář a dopravní inženýr Petr Seemann rok a půl. Odhaduje, že nad modelem strávil více než 700 hodin.
Přestože jde o zmenšeninu, rozhodně nejde o drobnou vystřihovánku. Měřítko 1:10 znamená, že tento Kodiaq má téměř půl metru na délku.
Seemann si každý díl navrhuje sám a celý model vzniká od úplného začátku podle jeho vlastních výkresů. Žádnou tovární dokumentaci neměl k dispozici a dle svých slov vycházel z fotografií a technických náčrtů, které se začaly objevovat krátce po premiéře nové generace Kodiaqu.
„Teprve z nich jsem pak vytvořil vlastní digitální model v CAD softwaru. Mnoho částí jsem ale musel domodelovat podle odhadu, protože v dostupných podkladech vůbec nebyly,“ říká. Šlo například o přesné umístění sedadel nebo některé detaily karoserie.
„Zatímco střechu nebo bočnice šlo poměrně snadno převést do měřítka, mnohem více práce si vyžádala kapota nebo oba nárazníky. Největším oříškem byl přední nárazník verze Sportline,“ popisuje.
Zajímavostí je, že právě ten označuje za problematický i produktový manažer Škody Tomáš Douběta. U skutečného vozu je ale důvod jiný – automobilka řeší především sladění designu s bezpečnostními předpisy. Modelář naproti tomu hledal způsob, jak složitý tvar převést do papíru tak, aby po vystřižení a vytvarování působil jako na skutečném autě.
Na modelu je přitom patrná až překvapivá míra detailů. Přední kola jsou skutečně natáčecí, protože Seemann navrhl vlastní mechanismus řízení, který se vešel do podběhů a při zatáčení nikde nedrhne. Kola vznikla z vrstvené překližky, brzdové kotouče představují obyčejné podložky pod šrouby a brzdové třmeny zůstávají díky vlastní konstrukci nápravy na místě stejně jako u skutečného auta.
Funkční je také osvětlení. Svítí přední i zadní světla a také podsvětlená maska chladiče, jejíž jednotlivá žebra jsou samostatnými díly. Základ světlometů tvoří plexisklo fungující jako světlovod pro drobné diody, vnitřní část je navíc vyložená alobalem, aby se světlo co nejvíce odráželo směrem ven. Podobný princip podle Douběty využívají i skutečné světlomety. Podsvícený je rovněž displej infotainmentu i přístrojová deska.
Stejnou péči věnoval modelář interiéru. Jediné přední sedadlo se skládá z desítek drobných kartonových dílků. Poté jej potáhl dvěma druhy látky podle sportovních sedadel Kodiaqu Sportline a ručně vytvořil i jejich prošívání. „Nit jsem lehce navlhčil lepidlem, ale nemohl jsem si pomoct ani pinzetou, aby na látce nezůstaly stopy,“ popisuje Seemann.
Nechybí kliky dveří, zpětná zrcátka, stěrače, projekční jednotka head-up displeje, ovladače Smart Dials, výdechy klimatizace, pedály ani sportovní tříramenný volant. Na něm je mimochodem ještě starší logo Škoda, protože právě to automobilka používala v době, kdy Seemann s modelem začínal. Vůz dostal také vlastní registrační značku, význam si ale autor nechal pro sebe.
Karoserii lakoval přímo na lesklý fotopapír čtyřmi až pěti vrstvami červené barvy, které překrývá ještě vrstvou bezbarvého laku. Chtěl, aby připomínal lak Velvet, který Škoda nabízí pro Kodiaq. Zástupci automobilky dodávají, že právě červená patří u verze Sportline mezi nejoblíbenější barvy.
Kodiaq je v pořadí sedmým modelem, který Seemann postavil, a zároveň tím nejnáročnějším. Škodovce se věnoval už dříve při stavbě modelu Scala, teprve s Kodiaqem ale automobilku kontaktoval, aby se se svým výtvorem pochlubil.
