Běloruský prezident Alexandr Lukašenko přišel s návrhem, který by ještě před pár lety vyvolal jen pobavený úsměv: společný závod na dusíkatá hnojiva, kde by u jednoho stolu seděly Spojené státy, Gazprom a Minsk. Jenže dnes to nikdo neodbývá mávnutím ruky. A to samo o sobě leccos vypovídá o tom, jak se svět za poslední roky proměnil.
Kdo dodá plyn, kdo technologii a kdo pozemek
Lukašenko návrh prezentoval při setkání s gubernátorem ruské Uljanovské oblasti. Lokalita je prý vybraná a projekt měl být předem projednán s Vladimirem Putinem. Gazprom je na palubě.
Teď zbývá přesvědčit Američany.
„Chtějí hnojiva, včetně dusíkatých — prosím, postavme závod společně. Podle vaší technologie. Vy, Gazprom a Bělorusko,“ citoval Lukašenko svůj vlastní návrh. Logika je na první pohled elegantní: USA dodají technologie, Gazprom plyn a Bělorusko lokalitu. Ale právě tady stojí za to se zastavit. Kdo v tomto trojúhelníku nese riziko? Kdo kontroluje výrobu, kdo distribuci a kdo zisky? A co se stane, když se Moskva rozhodne otočit kohoutkem — tentokrát ne s plynem, ale s celým projektem? Lukašenko tyto otázky nezodpověděl. Možná záměrně.
Pokud Washington odmítne, továrna vznikne tak jako tak — jen bez amerických technologií a s hotovým produktem určeným pro světové trhy. Buď u toho budete, nebo budete nakupovat od nás. Tahle logika je srozumitelná každému obchodníkovi.
Minsk a Washington: pragmatismus přes propast
Aby celý návrh dával smysl, je třeba připomenout, co se v americko-běloruských vztazích děje. Od roku 2025 probíhají mezi oběma stranami přímá jednání a do Minsku opakovaně přijíždí zvláštní vyslanec Donalda Trumpa John Coale. Výsledkem bylo propuštění stovek politických vězňů, na což Washington reagoval postupným uvolňováním sankcí vůči vybraným běloruským podnikům. Trump navíc avizoval zájem o nákup běloruských draselných hnojiv — údajně za výhodnější cenu, než jakou Spojené státy platí Kanadě.
Klasická Trumpova transakce: méně veřejných řečí o demokracii, více čísel, komodit a obchodních kalkulací. Lidská práva ze hry úplně nemizí — propuštění vězňů je ostatně hlavní podmínkou uvolňování sankcí — ale ustupují transakčnímu přístupu. To není nahodilost. Je to metoda, která má v Trumpově světě svou vlastní konzistenci.
Spojenec Moskvy s otevřenými dveřmi
Lukašenkova snaha hrát na více stran najednou má ovšem své přirozené meze. Bělorusko zůstává hluboce integrováno do ruského bezpečnostního systému. V okolí Osipovičů jsou podle dostupných zpráv rozmístěny ruské raketové systémy Iskander-M a oblast je spojována také s umístěním taktických jaderných zbraní. Ruští poradci mají působit v klíčových státních strukturách a armáda přešla na ruské standardy. Lukašenko sám přitom opakovaně varuje před válečným nebezpečím.
Na tomto pozadí působí návrh americko-rusko-běloruského podniku na výrobu hnojiv přinejmenším surreálně. Ale možná právě proto stojí za pozornost. Ukazuje, jak daleko je Minsk ochoten zajít, když jde o ekonomické přežití — sankce EU zůstávají v platnosti, ekonomika zpomaluje a každý nový partner se počítá.
Zda Spojené státy nabídku přijmou, zatím není jasné. Žádná oficiální reakce Washingtonu nezazněla. Ale v době, kdy Trump mluví o dohodě s Minskem týkající se draselných hnojiv, nelze nic předem vyloučit.
Zajímavější otázka je jiná: ví o celém projektu Brusel? A pokud ano, jak se k němu postaví?
Zdroj info: interia.pl
Autor: Petr Poreba
Foto: Vytvořeno umělou inteligencí v ChatGPT
<
