Írán přišel na půdě Organizace spojených národů (OSN) s návrhem, který by za pouhý týden mohl zcela změnit situaci na Blízkém východě. Nebo také vůbec nemusí. Sedmidenní plán na zastavení bojů a znovuotevření Hormuzského průlivu zní jistě lákavě — jenže Washington se nechystá nijak spěchat. A to samo o sobě leccos napovídá.
Plán z New Yorku
Íránský ministr zahraničí Abbás Arákčí vystoupil na Valném shromáždění OSN s konkrétním návrhem: sedm dní, splnění podmínek, otevřený průliv a pak jednání o jaderném programu. Teherán prý může začít plán naplňovat okamžitě — stačí pouze souhlas Washingtonu.
Návrh byl Spojeným státům předán prostřednictvím zprostředkovatelů, přičemž v diplomatické hře figurují regionální hráči jako Katar nebo Omán. Podmínky jsou podle dostupných informací formulované zhruba takto: ukončení nepřátelských akcí, uvolnění zmrazených íránských aktiv, zrušení sankcí na íránskou ropu. Sedmý den by se otevřel Hormuzský průliv. A den poté by začala komplexní jednání o jaderném programu.
Zní to jako naprosto přesně naplánovaný scénář. Možná až příliš přesně.
Déjà vu z června
Návrh však není úplně nový. Navazuje na memorandum o porozumění, které obě strany uzavřely v červnu letošního roku — a které krátce poté zcela ztroskotalo. Tehdy byl na dosažení jaderných jednání stanoven šedesátidenní rámec. Teherán nyní nabízí navlas totéž, jen sedmkrát rychleji.
Proč ta rychlost? Arákčí naznačil, že by bylo výhodné dosáhnout dohody ještě před listopadovými volbami do amerického Kongresu. Americký prezident Donald Trump naopak veřejně tvrdí, že to Írán záměrně odkládá. Obě strany si tedy navzájem vyčítají, že hrají o čas — a přitom obě zřejmě dělají naprosto přesně to samé. Diplomaté by tomu říkali strategická trpělivost. Cynici zkrátka hra na nervy.
Průliv jako páka
Hormuzský průliv není jen nějaký geografický bod na mapě. Je to úzké hrdlo, přes které proudí odhadem pětina světové ropy — a jakékoli narušení plavby se okamžitě promítá do cen energií po celém světě. To velmi bolestivě cítí každý, kdo tankuje nebo platí účty za energie.
Írán drží severní břeh průlivu a disponuje prostředky, jak plavbu efektivně narušit. Situace je napjatá a průliv je podle dostupných informací stále jen částečně průjezdný. Teherán tedy nabízí to, co má — a co Washingtonu zoufale chybí: klid v jedné z těch vůbec nejcitlivějších námořních tepen světa. Přinejmenším dočasný.
Slova a skutky
Na pódiu OSN přitom zazněla slova, která s diplomatickým tónem příliš nekorespondovala. Trump podle dostupných zpráv pohrozil Íránu tvrdými důsledky, pokud nepřistoupí na dohodu. Íránský prezident Masúd Pezeškján odpověděl, že jeho země se nenechá nijak zastrašovat. Konflikt, který vypukl americkými a izraelskými údery v únoru letošního roku, trvá už téměř sedm měsíců a rozšířil se do řady zemí regionu.
Americký zdroj obeznámený s jednáními přiznal, že rozhovory jsou „konstruktivní“ — ale zároveň dodal, že Washington není ve spěchu. Konstruktivní rozhovory a skutečný průlom jsou přitom dvě zcela odlišné věci. Kdo sledoval íránsko-americkou diplomacii v posledních dvou dekádách, moc dobře ví, že tato vzdálenost bývá někdy větší než celý Perský záliv.
Sedmidenní plán může být reálnou nabídkou. Nebo jen dalším tahem v partii, kde obě strany čekají, kdo první zamrká. Analytici z Centra pro strategická a mezinárodní studia (CSIS) upozorňují, že bez záruky vymahatelnosti jakékoli dohody zůstávají podobné návrhy spíše signálem než závazkem. A signálů jsme v tomto konfliktu viděli už skutečně dost.
Otázka nezní, zda Írán umí sepsat lákavý diplomatický itinerář. Otázka stojí tak, zda je Washington ochoten přistoupit na teheránskou hru s Hormuzským průlivem, nebo raději bude riskovat další měsíce paralyzované globální ekonomiky s nadějí, že režim ajatolláhů ucukne jako první.
Zdroj info: hnonline.sk
Autor: Marek Hájek
Foto: Vytvořeno umělou inteligencí v ChatGPT
<
