Konflikt na Blízkém východě způsobuje evropské, a potažmo i české ekonomice nemalé škody. Zatím je sice moc necítíme, ale jsou tady a plíží se do našich peněženek. Už víme, že se očekává nižší růst HDP a že je tu reálná hrozba vyšší inflace.
Centrální banka avizuje tvrdý boj s inflací, snad i za cenu ekonomického poklesu (“Klidně zdrtím ekonomiku, mně to vůbec nebude vadit. Uděláme všechno pro to, aby inflace byla nízká,“ prohlásil nedávno guvernér v podcastu Insider). Je to takové silácké prohlášení, ale jedno je jisté: centrální banka důsledky konfliktu nejprve spíš bagatelizovala (ještě 9. května psala v tiskové zprávě, že je bude “pečlivě monitorovat”, ale že se dají ”obtížně vyhodnotit”), teď je naopak zdůrazňuje a zřejmě se tím snaží zapudit případná inflační očekávání. To je naprosto správně, neboť si všichni ještě pamatujeme inflaci 18 % ze září 2022. Netrvala dlouho, ale je to po dlouhých letech a asi ještě na dlouho velmi nepříjemná zkušenost. Možná proto tak energická prohlášení guvernéra, dokonce v 1. osobě jednotného čísla.
Bylo by však mylné se domnívat, že mezi růstem HDP a inflací existuje jednoduchý trade-off, a že si tedy můžeme z těchto dvou zel vybrat to menší … a že to snad dokonce může rozhodnout sama centrální banka. Tak to bohužel není.
ČNB má v ruce silný protiinflační nástroj, jímž jsou úrokové sazby. Jejich zvýšení, které lze provést „pouhým“ rozhodnutím bankovní rady, se do reálné ekonomiky propíše rychle a intenzivně: firmy budou mít menší chuť si půjčovat, investovat a zvyšovat mzdy. Stoupnou také úrokové sazby z půjček, mimo jiné i z hypoték. Zároveň ale porostou i úrokové sazby z vkladů. Primárně na to tedy doplatí dlužníci a současně vydělají věřitelé. Žádné rozhodnutí ČNB tedy nevynuluje vzniklé škody, jen je může rozložit v čase a mezi různé ekonomické subjekty – zaměstnance, podnikatele, spotřebitele.
Zákon o České národní bance vyvažuje její úkoly velmi dobře. Píše se v něm: „Hlavním cílem činnosti ČNB je péče o cenovou stabilitu … a teprve pokud tím není tento hlavní cíl dotčen, má podporovat obecnou hospodářskou politiku vlády vedoucí k udržitelnému hospodářskému růstu“ (§ 2, zákona č. 6/1993 Sb. o ČNB). Z formulace zákona není sice úplně jasné, kdo přesně posuzuje, zda vládní politika k udržitelnému růstu skutečně směřuje a zda ji tedy ČNB vůbec má nějak podporovat, a stejně tak je obtížné přesně určit, co ještě je a co už není udržitelný růst. Jedno je však jisté: zákon v podstatě vylučuje, že by bylo možné potlačovat inflaci i za cenu hospodářské krize.
Přes všechnu siláckou rétoriku samozřejmě od centrální banky očekáváme dobrá rozhodnutí, která mohou omezit přelití nákladového šoku do všeobecné inflace, zabránit růstu inflačních očekávání, a mohou také šikovně (stravitelně) rozložit náklady rostoucích škod mezi ceny, mzdy, zisky a zaměstnanost. Mohli bychom pak věřit, že škoda způsobená zdražením energií, surovin, dopravy a nedostupností dalšího zboží je nejmenší možná. Centrální banka nemůže rostoucí ekonomickou ztrátu zrušit, ale může mít výrazný vliv na to, jak těžce a na koho dopadne. Jejím úkolem není škodu popřít, ale zabránit tomu, aby se přetavila v ještě větší a dlouhodobější problém.
Závěr je tedy prostý: mezi inflací a stagnací si v čisté podobě nevybíráme. Můžeme ale volit mezi tím, zda škodu necháme rozleptat ekonomiku neřízeně, nebo ji pomocí měnové politiky přinutíme rozložit co nejméně bolestivě a na co nejméně dlouho. Je to sice smutný příklad, ale dobře se na něm popisuje reálná odpovědnost centrální banky.
Autor: Martin Švehla
Foto: Vytvořeno umělou inteligencí v ChatGPT
<
