Politici už nejspíš našli způsoby, jak pomoci lidem, kteří děti chtějí a jen jejich pořízení odkládají. Stále ale nevědí, jak přesvědčit ty, u nichž představa rodiny v plánech do budoucna úplně chybí. A stále více demografických studií naznačuje, že bez toho se porodnost nepodaří vrátit ani na úroveň prosté reprodukce.
Problém spočívá v tom, že ekonomické překážky lze odstraňovat relativně rychle pomocí peněz, bydlení nebo školek. Naproti tomu kulturní a společenské změny, které stojí za nezájmem o rodičovství, jsou obtížněji ovlivnitelné. Zvrátit je vyžaduje mnohem delší čas, který dalece překračuje volební cyklus běžné demokracie. Stále více demografů proto upozorňuje, že nelze spoléhat pouze na návrat vyšší porodnosti díky vládním politikám. Současně je třeba připravovat i scénáře pro případ, že se tento úkol nepodaří.
Nedotažená emancipace
Přispějeme vám na bydlení, doplatíme za vás část hypotéky, děti budou mít školky zdarma. Ulevíme vám na daních, odpustíme některé odvody a pomůžeme vám i s koupí většího auta. Tak se v posledních letech snažil maďarský stát přesvědčit rodiny, aby měly více dětí.
Vláda Viktora Orbána si zvýšení porodnosti vytyčila za jeden z hlavních politických cílů a investovala do něj obrovské prostředky. Výdaje na rodinnou politiku dosáhly až pěti procent HDP, což v přepočtu odpovídá více než 200 miliardám korun ročně.
Zpočátku se zdálo, že štědré ekonomické pobídky fungují. Po několika letech však jejich efekt vyprchal. Dnes je maďarská porodnost opět blízko úrovně, na níž byla před patnácti lety, kdy začal jeden z nejrozsáhlejších prorodinných experimentů moderní Evropy. Úhrnná plodnost loni činila opět jen přibližně 1,3 dítěte na jednu ženu.
Podle části demografů se v Maďarsku projevil jev, který popsal například australský demograf Peter McDonald. Velmi nízká porodnost podle něj vzniká tam, kde ženy dosáhly vysoké míry rovnosti ve vzdělání a zaměstnání, zatímco rodinný život a péče o děti zůstávají organizovány tradičně. Právě o takový model se snažila Orbánova konzervativní vláda. Velkou pozornost věnovala podpoře rodiny, menší pak vytváření podmínek pro sladění mateřství a profesní kariéry.
Ani opačný přístup ale zatím nepřinesl návrat k porodnosti potřebné pro prostou reprodukci. Skandinávské země nebo Francie bývají dávány za příklad států, které ženám umožňují kombinovat rodičovství s profesním růstem. A kde se muži daleko více zapojují do fungování rodiny. Ani tam se však porodnost dlouhodobě nedaří zvýšit nad zhruba 1,5 až 1,6 dítěte na ženu. Podle sociologů Batool Zaidiové a Philipa Morgana to naznačuje, že za nízkou porodností stojí ještě hlubší společenská proměna: posun hodnot směrem k větší individuální svobodě, autonomii a sebeuskutečnění.
Izrael jako nedosažitelný vzor
Z evropského pohledu se tak zdá, že ekonomickou podporou rodin a rovnějším postavením žen lze porodnost udržet zhruba na úrovni 1,5 dítěte na ženu. V Asii je ovšem situace ještě horší. Jižní Korea v posledních dvou dekádách kombinovala maďarskou cestu se skandinávskou. Výsledky stovek miliard utracených dolarů jsou ale ještě horší – plodnost klesla dokonce pod hranici jednoho dítěte na ženu.
Osamělou výjimkou je Izrael. Jde o jedinou ekonomicky vyspělou zemi, která si dlouhodobě udržuje porodnost výrazně nad úrovní prosté reprodukce – loni činila přibližně 2,8 dítěte na jednu ženu, a to i u sekulárních rodin. Průměr zemí OECD přitom činí zhruba 1,5 dítěte. Podle demografů nelze vysvětlení hledat pouze v ekonomické podpoře. Izrael sice nabízí rozsáhlou podporu rodičovství, podobně štědré programy však existují i v řadě evropských zemí s výrazně nižší porodností.
Výzkumy izraelských demografů a sociologů ukazují, že klíčovou roli hraje kultura a společenské normy. Profesorka Barbara Okunová například zjistila, že religiozita a s ní spojené rodinné hodnoty zůstávají jedním z nejsilnějších prediktorů počtu dětí i po zohlednění ekonomických faktorů. Další studie pak upozorňují na mimořádně silný společenský tlak ve prospěch rodičovství. A také na skutečnost, že rodina a děti jsou v izraelské společnosti stále vnímány nejen jako soukromá volba, ale také jako součást širší společenské a národní kontinuity.
Právě tato kombinace kulturních, náboženských a identitárních faktorů může vysvětlovat, proč se Izrael dosud vyhnul demografickému vývoji, který postihl většinu ostatních vyspělých zemí.
V tom, zda lze izraelskou zkušenost přenést do dalších zemí, ovšem panuje značná skepse. A to nejen proto, že Izrael se nachází ve specifické geopolitické situaci, kdy je zachování velikosti populace do jisté míry otázkou národní existence. Doposud totiž nikdo nepřišel s přesvědčivým návodem, jak změnit obecný společenský pohled na rodinu a rodičovství.
Objevují se různé hypotézy. Někteří odborníci upozorňují na negativní vliv sociálních sítí, které podle řady studií přispívají k poklesu porodnosti hned několika cestami – od podpory individualismu až po zhoršování mezilidských vztahů a rostoucí osamělost mladých lidí. I proto některé země, například Austrálie nebo Velká Británie, začínají diskutovat o jejich omezení pro děti a mladistvé.
Jiní autoři zase upozorňují, že moderní společnost výrazně snížila společenskou prestiž rodičovství a mateřství. Objevují se proto návrhy na podporu pozitivních vzorů rodinného života nebo posílení společenského uznání rodičů. Ani zde ale zatím neexistují důkazy, že by podobné kroky dokázaly výrazně změnit reprodukční preference celé společnosti.
Náhradní plán
Právě tato nejistota spolu s evidentními limity doposud realizovaných politik vede stále více demografů a ekonomů k závěru, že vedle snahy o zvýšení porodnosti je nutné připravovat se i na možnost, že se ji vrátit na úroveň prosté reprodukce nepodaří.
OECD proto doporučuje souběžně pracovat na reformách, které umožní fungování ekonomiky a sociálních systémů i v podmínkách dlouhodobého populačního poklesu. Patří mezi ně větší zapojení seniorů do ekonomického života, řízená migrace, vyšší produktivita práce, automatizace nebo reforma průběžných sociálních systémů.
I kdyby se přece jen podařilo najít recept na obrat v porodnosti, problémem zůstává její demografická setrvačnost. Jinými slovy, i kdyby porodnost začala v příštích letech růst, stárnutí populace stejně přijde a státy na něj musí být připraveny. Po třiceti letech experimentů se tak stále častěji ukazuje, že největší výzvou nemusí být návrat populačního růstu, ale adaptace na jeho dlouhodobou absenci.
