Český premiér Andrej Babiš dal jasně najevo, že hodnotová diplomacie není jeho šálek kávy. V nedělním videu oznámil, že Česko bude prosazovat „pragmatickou zahraniční politiku“ – a jako důkaz slíbil návštěvy Ázerbájdžánu, Kazachstánu a Uzbekistánu. Tchaj-wan? Ten v seznamu chybí. Naopak – předseda Senátu Miloš Vystrčil, který plánuje na ostrov odcestovat v květnu, nedostane vládní letadlo. Standardní praxe pro vysoké ústavní činitele tentokrát neplatí.
„Budeme prosazovat pragmatickou zahraniční politiku – navštívím Ázerbájdžán, Kazachstán a Uzbekistán, aby naše firmy mohly podnikat,“ prohlásil Babiš. Předchozí vláda podle něj svým přístupem k Tchaj-wanu „nepřinesla nic“ a „poškodila“ české firmy. Hodnoty jsou hezké, ale obchod je obchod.
Konec výjimečnosti
Babišova vláda, která se vrátila k moci v roce 2025 v koalici s SPD a Motoristy, se tím výrazně odklání od kurzu předchozí středopravé vlády. Ta se snažila prohlubovat vztahy s Tchaj-wanem – demokratickým ostrovem, který Peking považuje za své území a jehož „sjednocení“ s pevninskou Čínou nevylučuje ani silou.
Vztahy mezi Prahou a Pekingem jsou napjaté už několik let, zejména kvůli politickým gestům vůči Tchaj-wanu. Čína opakovaně kritizovala české představitele za porušování principu „jedné Číny“. Ekonomické vazby přitom zůstaly za očekáváním, přestože Peking v minulosti sliboval investice.
Odmítnutí vládního letadla pro Vystrčila není jen administrativní detail – je to signál. Pokud by předseda Senátu odletěl ve vládním speciálu, mohlo by to Peking rozčílit. A to si Babiš evidentně nemůže dovolit.
Čísla nejsou všechno
Paradoxně právě obchodní argumentace, kterou Babiš používá, má trhliny. Přesná srovnávací data o celkovém objemu obchodu mezi Českem a Tchaj-wanem versus Českem a Čínou sice chybí, ale ostrov je klíčovým dodavatelem polovodičů – kritické komodity pro český automobilový průmysl. Přinejmenším z čistě ekonomického hlediska tedy není jasné, proč by měla Praha upřednostňovat Peking před Tchaj-pejí.
Vystrčil nakonec na Tchaj-wan odcestuje – pravděpodobně komerčním letem. Vláda mu cestu nemůže zakázat, ale může ji ztížit. A přesně to dělá.
Senát a opoziční strany jako TOP 09 či Piráti nadále prosazují prohlubování vztahů s Tchaj-wanem. Česká republika sice oficiálně uznává politiku „jedné Číny“, ale neoficiální vztahy s ostrovem rozvíjí – nebo přinejmenším rozvíjela.
Pragmatismus, nebo kapitulace?
Babiš není první evropský politik, který volá po pragmatismu vůči Číně. Jenže pragmatismus má různé podoby. Může znamenat vyvážený přístup, který respektuje ekonomické zájmy i demokratické hodnoty. Nebo může znamenat rezignaci na principy ve prospěch krátkodobých obchodních výhod.
Tchaj-wan mezitím zvyšuje obranné výdaje na 3,3 % HDP v roce 2026 a plánuje je dále navýšit na 5 % do roku 2030. Ostrov čelí intenzivnímu vojenskému tlaku Pekingu a snaží se udržet de facto nezávislost. USA zůstávají jeho největším partnerem, i když udržují politiku „strategické nejednoznačnosti“.
Evropa jako celek posiluje vazby s Tchaj-wanem a usiluje o strategickou autonomii. Česko pod Babišem se však vydává opačným směrem.
Je pragmatismus, který obětuje dlouhodobé partnerství s demokratickým ostrovem ve prospěch nejistých slibů autoritářského režimu, skutečně pragmatický? Nebo je to jen jiné slovo pro ústup?
Zdroj info: Euractiv.com
Autor: Marek Hájek
Foto: Vytvořeno umělou inteligencí v ChatGPT
<
