Švejnar coby profesor Kolumbijské univerzity v New Yorku, kde působí jako ředitel ředitel Centra pro globální hospodářskou politiku, v minulosti obhajoval plán zvýšit zadlužení země několikrát. Jde podle něj o vhodnou strategii – pokud se peníze investují tak, aby zrychlily růst ekonomiky.
„Když se země dobře zadluží a vykřesá z toho rychlý ekonomický růst, tak to zadlužení je naopak dobrá věc. Není to špatná věc, na to já poukazuji,“ řekl Švejnar deníku Aktuálně.cz.
Vyšší zadlužení, které „nakopne ekonomiku“, Švejnar hájil i na Národním ekonomickém fóru, které koncem května pořádal Institut pro politiku a společnost, think-tank hnutí ANO.
V panelu seděl vedle ministryně financí Aleny Schillerové (ANO). Za svůj postoj Švejnar sklidil kritiku, že agituje ve prospěch hnutí ANO. To ekonom odmítá s tím, že tyto názory zastává dlouhodobě. „Dluh se nesmí brát jako negativní nebo pozitivní. Záleží, jak ho použijete, proto se snažím o osvětu,“ říká.
Ekonom tvrdí, že když se dočasně zvýší zadlužení, budoucí generace budou o tolik bohatší, že to budou schopny lehce splatit. „To jsme viděli u poválečného Německa nebo jiných zemí, já používám i příklad Spojených států a Velké Británie,“ popsal Švejnar. „Tam byla velká zadluženost, ale ty ekonomiky tak rychle rostly, že dluh se splácel. Ale bylo to především tím, že ta rostoucí ekonomika generovala daňové příjmy, ze kterých se to dalo lehce splatit,“ dodal.
Nicméně právě kvůli příkladu vývoje ekonomiky v poválečném Německu se do Švejnara opřel šéf Národní rozpočtové rady (NNR) Mojmír Hampl.
„Já jsem se s ním (s Janem Švejnarem – pozn. red.) teď viděl na velké mezinárodní konferenci v Bělehradě. Seděli jsme tam a já mu ukazuju ten graf Německa a říkám mu: Vždyť vy říkáte něco, co vůbec není pravda,“ popsal Hampl v rozhovoru pro podcast Insider a na zmíněném grafu pak ukázal, jak se vyvíjelo poválečné zadlužení Německa vůči hrubému domácímu produktu (HDP).
„Vůbec není pravda, že se Německo po druhé světové válce brutálně zadlužilo a pak z dluhu vyrostlo. Je to úplně jinak,“ zdůraznil Hampl. Německo mělo podle něj tak obrovské tempo růstu v časech hospodářského zázraku po druhé světové válce, že bylo schopno financovat nejen provoz, ale také budování nové infrastruktury.
„A na úroveň dluhu, na které jsme dneska, se Německo dostalo až v okamžiku sjednocení. Žádné ‚vyrostli z dluhu‘ se nekonalo. Úplně stejný příběh je u Spojených států a u Velké Británie,“ připomíná Hampl. „Bohužel, tyhle historky neobstojí při běžném porovnání s fakty,“ dodal.
Jan Švejnar trvá na tom, že Německo mělo po válce obrovské dluhy. „V roce 1948 udělali měnovou reformu, tam se částečně oddlužili, nicméně jim velký dluh zůstal,“ řekl Aktuálně.cz.
„Německo v 50. letech rostlo tempem deseti procent, někdy i víc, to byl opravdu velký růst,“ připomíná Švejnar. Nicméně dluh byl pořád vysoký a ekonom připomíná, že v roce 1953 došlo k dalšímu částečnému odpuštění a restrukturalizaci dluhu. A tím, jak německá ekonomika rostla, dařilo se podíl dluhu na ekonomice držet na uzdě, i když zadlužení bylo ohromné.
Mojmír Hampl ovšem argumentuje, že dluh Německa zdaleka nebyl obrovský. „A graf také ukazuje, že neplatí teze, že se Německo nejprve zadlužilo a pak z toho vyrostlo,“ zdůrazňuje.
Česko aktuálně sice patří k zemím s nižším zadlužením, podíl veřejného dluhu na HDP je 44 procent, nicméně experti – a Mojmír Hampl je jedním z nich – varují před tempem, jakým se tento podíl zvyšuje. Ještě v roce 2019 měla země podíl veřejného dluhu na ekonomice 25 procent.
„Ta dynamika je poměrně rychlá a bylo by třeba ji zastavit,“ varovala například letos na jaře v rozhovoru pro server idnes.cz viceguvernérka České národní banky Eva Zamrazilová.
Jen pro srovnání: například Itálie, Francie nebo Španělsko mají podíl dluhu přes sto procent výkonu ekonomiky. Hůř než Česko jsou na tom i naši sousedé: Maďarsko vykazuje přes 70 procent, Slovensko a Polsko se pohybují kolem 60 procent. Zmíněná čísla bývají přitom často používána jako argument, proč by Česko mohlo mít vyšší dluh.
„My se nemáme ohánět tím, kdo jsou naše dobré nebo špatné vzory. My máme být ten vzor. Tak jako jsme byli vzorem fiskální uměřenosti většinu času po roce 89,“ říká ovšem Mojmír Hampl. Ten dlouhodobě kritizuje snahu zvýšit zadlužení a obhajovat to tím, že peníze půjdou na investice, které se vrátí a přinesou příjmy do rozpočtu. Nazývá to rozpočtovou iluzí.
„Ani ministerstvo financí nepočítá s tím, že by jedna koruna utracená i na ty největší investice, jako je stavba silnic a dálnic, přinášela víc než jednu korunu HDP,“ upozorňuje Hampl. Vláda ovšem několikrát zdůrazňovala, že chce víc investovat, a tím zvýšit ekonomický růst. Mluvil o tom premiér Andrej Babiš nebo ministr průmyslu Karel Havlíček spolu s šéfkou státní kasy Alenou Schillerovou (všichni z hnutí ANO).
„Takže když pak slyším, že budeme mít velké investice, které nakopnou růst, tak říkám: Ten plán vlády s tím nepočítá. A ani její fiskálně strukturální plán (schválený plán vývoje veřejných financí – pozn. red.) nepočítá s tím, že by ty investice měly být nějak extrémně vyšší,“ uzavírá Hampl.
Upozorňuje přitom, že každý dodatečný dluh, který teď děláme, budeme celou dobu jeho života obsluhovat za mnohem vyšších úrokových nákladů. Jenom letos platí Česko za státní dluh na úrocích přes sto miliard korun.
„Je zatraceně velký rozdíl, když si berete hypotéku dva miliony na 20 let a zaplatíte bance 800 tisíc při dvouprocentních sazbách, nebo 1,6 milionu při čtyřprocentních sazbách,“ dodal Mojmír Hampl.
