Vláda „narovnává“ podnikatele skrze evidenci tržeb. Respektive je spíše srovnává. Nebude to fungovat. Jako žádné byrokratické opatření. Daleko lepší je vsadit na svobodu a svěřit odpovědnost do rukou majitelů firem, živnostníků – a také starostů.
Řešením, které vede k prosperitě, stabilnímu výběru daní a pro všechny férovému prostředí jsou paušální a místní daně. Podívejme se na to, jak by takový systém mohl vypadat a co by to přineslo občanům, ale i veřejným rozpočtům.
Sama vláda již objevila kouzlo paušální daně. Když máte jako živnostník obrat do 1,5 milionu, nebo jako řemeslník do dvou milionů, můžete platit každý měsíc pevnou sumu, v níž je již započítáno i zdravotní a sociální pojištění. Částka není přehnaně vysoká a vy navíc ušetříte za účetní. Místo aby nyní Alena Schillerová umožnila podnikatelům v tomto systému zůstat, napálila jim EET a podmínky setrvání v něm jim nastavila velice nevýhodně. Ve skutečnosti si tato metoda výběru daní zaslouží rozšíření, ne zúžení.
Zaměřit se právě na drobné podniky a živnosti coby „zachránce“ rozpočtu je nesmysl. Spíše tu jde o ideologii a sázku na rozdělování společnosti. Celkově se od firem s nejvýše deseti až patnácti zaměstnanci vyberou maximálně jednotky procent celkového daňového inkasa (DPPO, DPFO, HDP). A o moc víc už se z nich „nevymáčkne“. Jejich význam pro ekonomiku je jiný: poskytují místní služby, které nejsou pro velké kolosy zajímavé, dávají práci mnoha lidem a šetří tak státu peníze z dávek. Což vše jsou důležité sociální role.
Pokud by vládě šlo o to pískat rovinu, nezaváděla by obludný mechanismus, který selektivně mnohem více dopadá na ty malé, znevýhodňuje je v konkurenci s velkými a ohrožuje tím naplňování oněch společenských úkolů. Naopak by umožnila co největšímu počti drobných podnikatelů, živnostníků a řemeslníků zapojit se do široce koncipované struktury paušálních daní. Ty mají pro úřady výhodu: šetří peníze na administrativě, jsou opravdu spravedlivé a stát díky nim přesně ví, kolik vybere.
Jak je to celé vymyšleno? Finanční správa vytvoří mapu, díky které zjistí, jaká provozovna na jakém konkrétním místě zhruba generuje průměrný zisk a tím i daňové inkaso. To je vlastně jediný počáteční byrokratický náklad. Který se bohatě vyplatí, protože pak naopak výdaje na administrativu jak na straně státu, tak podnikatelů, klesají prakticky k nule. Na základě toho si každý, kdo chce v dané oblasti provozovat restauraci, malý hotel, obchod, popřípadě nabízet řemeslnické služby zjistí, jaká mu z toho plyne daňová povinnost.
Pak může následovat fáze smlouvání, kdy si třeba hospodský na základě byznys plánu spočítá, že by chtěl platit méně. Pokud se to finančáku nebude zdát podezřelé, jeho nabídku přijme, v opačném případě pošle do podniku kontrolu a pak sám stanoví výši daní. Když tohle zavedla Margaret Thatcherová ve velké Británii, způsobila boom podnikání. Samozřejmě, paušální režim by měl být pořád dobrovolný. Ale kdo se necítí ani na rozumně nízký paušál a raději dál platí za vedení účetnictví, asi ho nečeká úspěch…
Nahrazení daňových přiznání placením pevných částek, na jejichž výši se podnikatel dohodne s úřady, lze navíc dobře propojit s rozšířením místních daní. Česko je strašně centralizovaná země. Autonomní příjmy obcí tvoří poměrně malou část jejich rozpočtů a ještě jsou přerozdělovány přes ministerstvo financí. V řadě vyspělých zemí jdou příjmy z živností a firem v katastru obce přímo jí. Posiluje to odpovědnost starostů a motivuje radnice k podpoře podnikání.
Vedení obce by si mohlo stanovit strategii, jaké služby chce přilákat, popřípadě že o nějaké nestojí (například noční podniky). Licencování obchodů či restaurací by bylo v jeho pravomoci, stejně jako inkasování daní. A pokud by třeba lidem chyběla hospoda, mohli by zastupitelé tuto provozovnu daňově zvýhodnit. V každém případě by platilo, že čím více úspěšných podnikatelů, tím plnější obecní kasa. A snížila by se závislost na dotacích, o nichž rozhoduje centrum, což by posílilo samosprávu.
V České republice převládá představa, že stát má jako biřic s klackem v ruce vymáhat od podnikatelů co největší objem daní. Přesně touto „zaklekávací“ filosofií je motivováno zavedení elektronické evidence tržeb. To je celé úplně špatně. Daně slouží k tomu, aby pokryly legitimní výdaje (a ty naše jsou v takové výši, že je mnozí včetně mě nepovažují za oprávněné), přičemž mají být co nejjednodušší a nejspravedlivější. Jednak je to etické, jednak se tím indukuje vyšší hospodářský růst.
Jak bylo řečeno, byrokratické povinnosti spojené s EET nedopadají na všechny rovně, ale zvýhodňují větší firmy, u nichž tvoří menší procento nákladů. Oproti tomu paušální daň je férová, protože každý srovnatelný podnik platí stejnou částku. Vydělají na ní ti úspěšnější, což je v pořádku, protože ti evidentně nabízejí kvalitnější a žádanější služby. Navíc krása je opravdu v jednoduchosti. Žádné papírování, žádné administrativní výdaje – a také žádná daňová „optimalizace“.
Překážky zaviněné komplikovanými předpisy a úřední šikanou jsou daleko větším zabijákem podnikání, než výše daní. Buzerace vede nakonec k tomu, že se mnozí snaží platit co nejméně, když už se s ní musí vypořádávat (a EET tuto motivaci nesníží, spíše zvýší). Zatímco když Topolánkova vláda zavedla štědřejší výdajové paušály, které zjednodušily účetnictví, vybralo se víc, protože podnikatelé už neměli puzení všelijak si zvyšovat náklady. Svoboda je zkrátka dobrá jak pro vyšší prosperitu, tak pro státní pokladnu.
Martin Schmarcz, vydavatel revue SPEKTÁKL, spektakl.gazetis.to
Autor: Martin Schmarcz
Foto: Vytvořeno umělou inteligencí v ChatGPT
<
