Švýcarsko odmítlo stát se první zemí světa, která by si ústavně zastropovala vlastní populaci. Výsledek červnového referenda byl jasný — přibližně 55 procent voličů návrh zamítlo. Jenže ještě před několika týdny průzkumy ukazovaly pravý opak. Co se vlastně stalo?
Návrh, který neměl obdoby
Iniciativa s názvem „Žádné 10milionové Švýcarsko!“ pocházela od Švýcarské lidové strany (SVP), největší politické síly v zemi a dlouhodobého kritika přistěhovalectví i vztahů s Evropskou unií. Cíl byl jednoduchý: ústavně zakotvit, že počet trvale žijících obyvatel Švýcarska nepřekročí do roku 2050 hranici deseti milionů.
Zní to možná jako abstraktní číslo. V praxi by to však znamenalo konkrétní a tvrdé kroky. Jakmile by populace dosáhla 9,5 milionu obyvatel — k čemuž by podle odhadů došlo někdy ve 30. letech tohoto století — začalo by se omezovat udělování azylu i slučování rodin. A pokud by ani to nestačilo, Švýcarsko by muselo vypovědět dohodu o volném pohybu osob s Evropskou unií.
Právě tato dohoda tvoří základ pracovní mobility mezi Švýcarskem a zeměmi EU a díky ní dnes ve Švýcarsku legálně žije a pracuje více než 1,4 milionu občanů členských států Unie.
Přinejmenším v tomto bodě byl postoj vlády, parlamentu i zaměstnavatelských svazů jednotný: takový krok by představoval ekonomickou sebevraždu.
Čtvrtina obyvatel jsou cizinci
Ve Švýcarsku dnes žije přibližně 9,1 milionu lidí. Více než čtvrtina z nich jsou cizinci. Tato skutečnost sama o sobě ukazuje, jak silně je švýcarský hospodářský model závislý na zahraniční pracovní síle — a to nejen na té nekvalifikované.
Odpůrci návrhu varovali, že jeho přijetí by vyvolalo chaos na trhu práce ještě dříve, než by se vůbec začal uplatňovat populační strop.
Zastánci naopak mluvili o „stresu z hustoty obyvatelstva“ — přeplněných vlacích, zdražování bydlení a tlaku na infrastrukturu. A upřímně řečeno, tyto argumenty nejsou úplně od věci. Švýcarsko je malá a hustě osídlená země.
Jenže co přesně by muselo ustoupit, kdyby se populační strop stal realitou? Vláda i ekonomové se shodují, že jako první by přišla na řadu pracovní víza a slučování rodin — tedy nástroje, na nichž stojí přísun kvalifikovaných lidí. To už politici z tábora SVP příliš nahlas nezdůrazňují.
Snaha skloubit omezení migrace se zachováním současného ekonomického modelu je podle některých komentátorů spíše zbožným přáním. Buď jedno, nebo druhé.
Déjà vu z roku 1970
Švýcarsko tento souboj nezažívá poprvé. Už v roce 1970 voliči odmítli návrh na omezení podílu zahraničních pracovníků. Tehdy přicházeli hlavně z Itálie, dnes z celé Evropy i světa. Logika však zůstává stejná: ekonomika potřebuje lidi, které doma nenajde.
SVP přitom není žádný outsider. Část jejích iniciativ voliči v referendu schválili — zákaz minaretů v roce 2009 nebo zákaz zahalování tváře v roce 2021.
Tentokrát ale kampaň narazila na ekonomickou realitu, která se ukázala být silnější než obavy z přelidnění.
Výsledek 55 ku 45 procentům přitom nepředstavuje drtivé odmítnutí. Je to spíše signál, že téma migrace a populačního růstu zůstane ve švýcarské politice živé ještě dlouho. Demografické stárnutí pokračuje a bytová krize nezmizí.
SVP se příště vrátí — a podle dosavadního vzorce nejspíš s návrhem, který bude formulován opatrněji, ale zamíří stejným směrem. Třeba s důrazem na omezení konkrétních kategorií přistěhovalectví namísto plošného populačního stropu.
Jedno číslo přitom stojí za zapamatování: Švýcarsko má dnes 9,1 milionu obyvatel a do hranice deseti milionů mu zbývá méně než milion lidí. Při současném tempu růstu je to otázka zhruba patnácti let. Referendum sice skončilo, ale hodiny tikají dál.
Autor: Josef Neštický
Foto: Vytvořeno umělou inteligencí v ChatGPT
<
