Další válka, další zdražování. Před čtyřmi roky za to mohl ruský diktátor Putin, který přepadl Ukrajinu. Teď teokratický režim v Íránu, který terorizuje Blízký a Střední východ. Zvykli jsme si na život v míru a blahobytu, takže mnohé z nás strašně štve, když kvůli konfliktům mimo naše území musíme platit více za benzín, naftu, plyn, elektřinu.
Takhle to ale dopadá, když necháte příliš dlouho řádit tyrany. Napřed myslíte, že se to děje někde daleko, ale dopady v globalizovaném světě nakonec doženou i vás
Schválně nyní vynechám ty, kteří by „za kus žvance“, klidně obětovali druhé. A kteří snad doopravdy věří tomu, že kdyby se Ukrajinci a Izraelci nebránili, bylo by jim samotným líp, měli by levnější paliva a žili ve větším bezpečí. Nemá smysl diskutovat s někým, kdo nerespektuje elementární pravidla světového řádu, mezinárodní právo a slovo spravedlnost mu neříká vůbec nic. Takové nepřesvědčíte… Přestože my sami jsme po čtyři dekády zažili na vlastní kůži, co se stane, když včas a důsledně neodporujete zlu.
Soustředím se ani ne na to, jak je takový přístup pokrytecký a sobecký, ale hlavně hloupý a sebevražedný. Žádný autoritář se nikdy nezastavil ve své expanzi a požadavcích proto, že by si řekl, že už má dost. Vrazi jako Hitler, Putin a ajatolláhové aplikují na západní mocnosti metodu cukru a biče. Na jedné straně straší, co všechno provedou a pak uklidňují, že přece nechtějí tak moc. Stačí jim dát Československo, Ukrajinu, či Izrael a oni toho nechají. Jenže takoví nevědí, kde mají hranice. Musíme jim je stanovit my.
Největším omylem je naivní představa, že s tyranem lze dělat byznys jako s každým jiným. Pán Kremlu bez váhání ještě před válkou přiškrtil kohoutky s plynem, čímž porušil platné smlouvy a vystavil se sankcím. Stejně tak ajatolláhové uzavřeli Hormuzský průliv, byť je to v rozporu s námořním právem a způsobili tím škody i sami sobě. Na to asi zmínění neprozíraví zbabělci opáčí, že jsme je k tomu „vyprovokovali“. V tom ale mají paradoxně pravdu. Vybídli jsme totiž Moskvu a Teherán k akci naší slabostí.
Jak Putin tak Chomejní nás celé dekády testovali. Útočili na cizí území, vraždili a sledovali, jaká bude naše v reakce. Většinou nijaká. Neudělali jsme nic, když Rusko zabralo kus Gruzie a pak Krym. Nechali jsme ajatolláhy posílat militanty a teroristy zabíjet a rozpoutávat konflikty po celém regionu. Nebýt židovského státu, mohl by si zde teokratický režim dělat úplně cokoli. Kdo říká, že drahou ropou a plynem platíme za plány vzít Ukrajinu do NATO, či za to, že Izrael a USA „přepadly“ Írán, šíří propagandu Moskvy a Teheránu.
Jak jsem už napsal, neobracím se na ty, co stojí na straně autoritářů z principu – protože si kvůli nedostatku morálky myslí, že si tím sami nějak pomohou, budou mít klid a žít dobře. Někteří však podléhají syndromu pomalu vařené žáby. Mají za to, že dokud se tlak agresorů nepromítne do jejich peněženek, tak je vlastně pohoda. A podlehnou dojmu, že kdyby Ukrajinci byli „rozumnější“ a vzdali se částí území, nebo kdyby Židé neopláceli ránu ranou, mohlo se to vše vyřešit nějak „smírně“.
Když už se natvrdo bojuje, tak si toho všimne každý. Jenomže na současné potíže se zadělávalo dlouho. A zhoršovaly se proto, že Západ nebyl schopen zasáhnout. Ani prostřednictvím účinného ekonomického tlaku, natož vojensky. Přičemž zpočátku stačí efektivní restrikce. Jenomže my jsme naopak kupovali od Ruska plyn a ropu horem dolem a nechali ho za utržené peníze a z našich technologií stavět mocnou armádu. Uvolnili jsme sankce i Íránu a on si mohl postavit víc raket, střel, dronů a zaplatit víc teroristů.
Dlouho naší nečinností trpěli jiní. Nyní došla řada na nás. Ale neptejme se, proč máme nyní drahá paliva. Ptejme se, co uděláme do budoucna, abychom zastavili diktátory. Protože tohle je důsledek toho, že jsme na ně byli příliš měkcí, a to hodně dlouho. Současné války jsou zlo, ale snad budou dobré k tomu, aby nás konečně probraly. Polský prezident Kaczynski a český premiér Topolánek varovali, že po Gruzii je na řadě Ukrajina a pak Pobaltí a Polsko. A bezpečí lodní dopravy v Zálivu ajatolláhové ohrožovali po léta opakovaně.
Ano, ve skutečnosti je to se zajištěním klidu obráceně, než říkají ustrašenci. Kdybychom skutečně po roce 2008 přijali Gruzínce a Ukrajince do Severoatlantické aliance, jak navrhovali zmínění státníci, zkřížili bychom Putinovy plány. Kdybychom byli tvrdší na ajatolláhy, nenechali je se vyzbrojit a dávno dali Hormuz pod mezinárodní správu, nemuseli jsme dnes plakat nad drahou roupu a plynem. Měli bychom se poučit a zastavit Rusko a Írán alespoň nyní. Ostatně, zbývá nám jiná možnost?
Moskevský autokrat už ohrožuje i samotné území NATO, teheránští teokraté se stále nevzdali plánu na velkou válku, v jejímž rámci by rádi zničili Izrael a zaútočili na Spojené státy. Pak bychom mohli úplně zapomenout na nějakou průjezdnost Hormuzu, ten by uzavřeli definitivně. Jinými slovy, pokud stojíte proti takovýmto nepřátelům, mír není v nabídce. Rozhodně ne trvalý a bez boje. Respektive bez toho, aniž bychom vybudovali nepřemožitelnou vojenskou sílu a dali věrohodně najevo, že nebudeme váhat ji použít.
Jaká je však realita? Chudá Ukrajina má dnes obávanější armádu, než evropské mocnosti. Proti Íránu starý kontinent neposlal ani torpédoborec. Jednak se nikomu nechtělo, ale i kdyby ano, z kdysi mocných loďstev zbývají torza. Za roky ignorování hrozeb má Česko vnitřní dluh vůči vlastní obraně několik bilionů korun. Země jako Německo, Francie, Itálie či Španělsko na tom nejsou lépe. Třicet let jsme spali. Nezaplatili jsme vojáky, zaplatíme na pumpě. A bude daleko hůře, když převáží „chcimírovská“ mentalita.
Martin Schmarcz, vydavatel revue SPEKTÁKL, spektakl.gazetis.to
Autor: Martin Schmarcz
Foto: Vytvořeno umělou inteligencí v ChatGPT
<
