Desítky tisíc Maročanů vzaly útokem španělskou enklávu v Africe Ceutu. Evidentně jim v tom pomáhaly úřady řízené vládou v Rabatu. Jde o naprosto skandální a nečestné jednání. Madrid běžně této zemi poskytuje rozvojovou pomoc. Aktuálně jde například o investici 340 milionů do obřího zařízení na odsolování mořské vody.
Tyto peníze tvoří velký podíl celkových nákladů a samy o sobě zajistí zásobování cca 3,5 milionu lidí, což je přes desetinu populace. Hezky se příjemce odvděčuje svému dárci…
Maroko zřejmě naštvalo, že Španělé chtějí obnovit vztahy s Alžírskem, s nímž je na kordy. Což je ovšem nakonec detail. Obecně platí, že Evropané za svou štědrost nezískávají od Afričanů ani tak samozřejmou věc, že si udrží své občany doma a neumožní jim nelegálně cestovat k nám. Tyto fondy naopak spíše stimulují větší emigraci, na niž dříve chyběly tolika lidem prostředky. Tamní vlády jsou zkrátka nevděčné. Ale ty evropské jsou pro změnu hloupé. Dávají peníze a výměnou získávají problémy.
Do Afriky proudí z Evropské unie a Velké Británie stovky miliard dolarů (ročně 60 – 70 miliard). Dost na to, abychom mohli očekávat spolupráci při zastavení migračních toků, které ohrožují stabilitu, bezpečnost a prosperitu v cílových zemích, jimiž jsou takřka výhradně ty na starém kontinentu. Už v roce 2014 čeští lidovci navrhli v Bruselu, abychom rozvojovou pomoc podmínili tím, že k nám z obdarovaných států nebudou přicházet nelegálové. Přestože jsou součást největší frakce v Europarlamentu, plán stále není realizován.
I samotná šéfka Evropské komise Ursula von der Leyenová je členkou křesťanské demokracie. Ale i když se EU chystá zřídit „předsunutou obranu“ přímo v zemích původu migrantů, celé se to vleče a nepadlo kategorické rozhodnutí ve stylu „žádné peníze bez účinné spolupráce na ukončení nájezdů na Evropu“. Mimochodem, obrovský balík rozvojové pomoci má ve svém portfoliu český eurokomisař Jozef Síkela. A slyšeli jste někdy o tom, že by vyvinul nějakou efektivní iniciativu v tomto směru?
Zatímco naštvanost na migranty v řadě unijních zemí stoupá a například v Německu vede k tomu, že žebříčkům volebních preferencí vévodí extremistická AfD, politické elity zůstávají docela v klidu. Popřípadě jako právě ve Španělsku vládnou „vítači“. Ultralevicový premiér Pedro Sánchez se rozhodl dát papíry až milionu nelegálů. Panuje podezření, že mnoha skandály zatížený předseda vlády si tak zajišťuje nové voliče pro své socialisty. Jaký div, že mnozí Afričané pak vidí na Pyrenejském poloostrově zemi zaslíbenou.
V řadě západních zemí nemají mainstreamové strany sílu (a někdy ani chuť) postavit se migrační hrozbě čelem. Výjimkou je například Dánsko a poslední dobou začíná za svůj národ bojovat vláda Švédska (ovšem ke změně kursu došlo až po strašlivých zkušenostech s muslimskými gangy). Státy bývalého východního bloku včetně Česka jsou opatrnější. Ale co je nám to platné? Zatím zůstáváme stranou, nicméně pokud se celá Unie neshodne na „zabetonování“ vnějších hranic, dříve či později se přeběhlíci přelijí i k nám.
Celých dvanáct let od velké migrační krize se Evropa nevzmohla na účinnou odpověď. A ne, nemůžeme to všechno házet na bruselské centrum, vinu nesou primárně vlády členských zemí. Spojené království již není ve společenství, ale po Brexitu se tamní situace naopak výrazně zhoršila. V řadě států EU rovněž. Migranti z muslimských a afrických zemí přinášejí katastrofální růst zločinnosti, včetně násilné až brutální. A to zase zvyšuje popularitu radikálů a rozkládá důvěru v demokratický právní stát
Úplně ochráněni nejsme ani my. Sice jsme (zatím) ušetřeni řádění migrantů na naše území, nicméně extrémisté a populisté získávají na této potenciální hrozbě body i tak. Jednou Evropa změní svůj přístup a začne se bránit se vší silou. Otázka zní, zda v té době ještě budou u moci mainstreamové strany… Jde o opravdu velké selhání. Už proto, že velké peníze poskytované zemím, z nichž k nám proudí nezvaní hosté, jsou dostatečnou pákou k tomu, abychom přinutili k rázné akci tamní vlády.
Evropa jedná s africkými zeměmi o zřízení detenčních zařízení. Ale jde to pomalu a znamená to další výdaje navíc. Správně bychom měli prostě říci: udržte své lidi doma, nebo už neuvidíte ani euro. Pokud neuspějeme, tak místo rozvojové pomoci začněme budovat pro migranty neprostupné hranice. Jakmile se jednou dostanou dovnitř, už se jich pak těžko zbavujete. Zdá se to někomu sobecké? Nikoli. Nikdo nemá nárok přistěhovat se do vaší země, když vy to nechcete.
Náš kontinent není nafukovací. Když se situace dále vyhrotí, dojde k výbuchu a nejspíše i na brachiální násilí vůči migrantům, protože zoufalí a frustrovaní Evropané začnou bránit sami sebe. Ostatně již nyní zbytečně umírají tisíce hledačů štěstí. Utopí se kvůli chatrným lodím, jež jim nabízejí pašeráci lidí. Pro všechny je daleko lepší podpořit ekonomický rozvoj a kvalitnější veřejnou správu v zemích, odkud k nám přicházejí. Tam je pro ně pořád místa dost a k prosperitě jim rádi pomůžeme – ovšem výměnou za naše bezpečí.
Přístup velké části evropských elit ubližuje úplně všem. Vlastním občanům i migrantům. Stará křesťanská zásada říká: pomáhej tak, aby si se sám nezničil, protože pak už nepomůžeš nikomu, ani sobě. Tedy, takový Sánchez si pomáhá… ale na úkor rodilých Španělů. Ano, máme mravní závazek podporovat ty, co jsou méně šťastní, než my. A skrze rozvojovou pomoc tak i činíme. Jen to neděláme správně. Naše peníze mají Afričanům a dalším umožnit najít štěstí doma, ne se vydávat za vzdušnými zámky do Evropy.
Martin Schmarcz, vydavatel revue SPEKTÁKL, spektakl.gazetis.to
Autor: Martin Schmarcz
Foto: Vytvořeno umělou inteligencí v ChatGPT
<
