Když Emmanuel Macron v březnu na námořní základně Île Longue představil novou doktrínu „předsunutého odstrašení“, mnozí to považovali spíše za politické gesto. O tři měsíce později se ale ukazuje, že Paříž myslí svou iniciativu vážně.
Nabídku už přijalo devět evropských zemí — včetně Norska, které po desetiletí stavělo svou bezpečnost téměř výhradně na Spojených státech. A právě to je signál, který nelze přehlédnout.
Co vlastně Francie nabízí
Macronova iniciativa nepředstavuje klasický jaderný deštník ve stylu NATO.
Francie nesdílí své jaderné zbraně ani neslibuje automatickou odvetu v případě útoku na partnerskou zemi. Místo toho nabízí takzvané „afirmované pouto“ — strategicky nejednoznačný koncept, který má odradit protivníka, aniž by Paříž zavazoval k explicitním bezpečnostním garancím.
V praxi to znamená, že francouzské strategické síly, včetně stíhaček Rafale vybavených jadernými hlavicemi, budou moci operovat z území partnerských států. Spojenci se zároveň mohou účastnit francouzských jaderných cvičení, která Paříž organizuje čtvrtletně.
Francie navíc poprvé od roku 1992 zvýší počet jaderných hlavic ve svém arzenálu a zároveň přestane zveřejňovat přesná čísla. Zní to ambiciózně. Otázkou ale zůstává, co přesně by tato strategie znamenala v případě reálného konfliktu.
Kdo je pro a kdo váhá
Seznam zemí, které se k iniciativě připojily, je výrazný: Německo, Nizozemsko, Řecko, Belgie, Polsko, Švédsko, Dánsko, Británie a Norsko.
Finsko zatím účast zvažuje, což je vzhledem k jeho 1 340 kilometrů dlouhé hranici s Ruskem logické. Podle analytiků by zapojení všech severských států vytvořilo nové strategické koridory pro případné operace v arktické oblasti.
Naopak Itálie, která disponuje třetí největší armádou v Evropské unii, zatím zůstává stranou.
Oficiálně kvůli loajalitě k americkému systému odstrašení. Na italském území jsou podle dostupných informací rozmístěny americké taktické jaderné zbraně v rámci programu sdílení jaderných zbraní NATO.
Neoficiálně ale hraje roli i politika. Vztahy mezi Macronem a italskou premiérkou Giorgiou Meloniovou nejsou dlouhodobě ideální. Přitom právě Itálie už v roce 2022 jako první zahraniční země participovala na francouzském jaderném cvičení, když poskytla tankovací letouny.
Paradox? Spíše pragmatismus. Cvičit s Francií je jedna věc, svěřit jí část své bezpečnostní strategie věc druhá.
Americký faktor
Washington zatím vystupuje smířlivě, pod povrchem je ale napětí patrné. Na jedné straně Spojené státy oceňují, že Evropa začíná brát svou obranu vážněji. Na straně druhé je právě americký jaderný deštník jedním z hlavních nástrojů amerického vlivu na evropském kontinentu.
Podle analytiků proto USA zvažují rozšíření rozmístění svých jaderných zbraní do Polska a pobaltských států. Tlak na evropské spojence, aby neztráceli strategickou závislost na Washingtonu, je reálný.
Norské rozhodnutí připojit se k francouzské iniciativě tak není pouze bezpečnostní kalkulací. Je to také politický signál směrem k administrativě Donalda Trumpa, že Evropa hledá alternativy.
Otázky zůstávají
Kritici upozorňují na praktické limity celé koncepce. Francouzské stíhačky Rafale s jadernými hlavicemi musí při průletu cizím vzdušným prostorem počítat s rizikem zachycení. A francouzské jaderné ponorky? V průměru bývá současně nasazena pouze jedna až dvě. To není nijak oslnivá kapacita, pokud má strategie sloužit jako odstrašení vůči jaderné supervelmoci.
Zásadní otázka ale zní jinak: co přesně znamená ono „afirmované pouto“?
Macron záměrně ponechal celý koncept strategicky nejednoznačný, aby Rusko nevědělo, kde leží hranice francouzského závazku. Jenže ani samotní evropští spojenci si zatím nejsou jistí, co přesně oproti americkému deštníku získávají.
Česká republika zpočátku přistupovala k iniciativě zdrženlivě. V dubnu ale premiér Andrej Babiš vyjádřil zájem o možném zapojení. Zda se Praha skutečně připojí, ukážou až příští měsíce — a také výsledky voleb ve Francii a Itálii v roce 2027, které mohou celou debatu výrazně změnit.
Macronova nabídka každopádně otevřela otázku, kterou Evropa dlouho odkládala: jak má vypadat bezpečnost kontinentu ve chvíli, kdy Amerika ustupuje z role jednoznačného garanta a Rusko pokračuje v agresivní politice?
Odpověď zatím nikdo nezná. Devět evropských zemí už ale vsadilo na to, že francouzské karty stojí za to držet v ruce.
Zdroj info: Euractiv
Autor: Josef Neštický
Foto: Vytvořeno umělou inteligencí v ChatGPT
<
