Desetiletí jsme si zvykli na jeden základní předpoklad evropské bezpečnosti: když bude nejhůř, zavolá se do Washingtonu. Jenže co když se tento předpoklad začíná rozpadat?
Claudia Majorová z think-tanku German Marshall Fund říká bez okolků, že pro mnoho Evropanů byl zlomovým okamžikem spor o Grónsko. Donald Trump naznačil, že by arktický ostrov patřící Dánsku – tedy členskému státu NATO – mohl být předmětem amerických územních ambicí. „Spojenec zpochybňuje územní celistvost a suverenitu jiného spojence,“ shrnuje Majorová. A přidává srovnání, které podle ní v Evropě silně rezonovalo: zpochybňování grónské suverenity připomnělo mnoha Evropanům logiku, s níž Rusko ospravedlňovalo své nároky vůči Ukrajině.
Sedm nešťastných přeřeknutí
Zpočátku byli Evropané ochotni přimhouřit oko. Trumpovy výpady vůči spojencům kvůli nízkým obranným výdajům, zdrženlivost v kritice Ruska nebo opakované výroky o článku 5 bylo možné chápat jako nešikovnou rétoriku, nikoli jako promyšlený přístup. Majorová ale popisuje, jak se tento výklad postupně rozpadal: „Pak dojdete k závěru, že sedm nešťastných přeřeknutí za sebou už možná není náhoda.“
A právě tady přestává být grónská epizoda pouhou diplomatickou kuriozitou. Pokud Washington zpochybňuje suverenitu území členského státu NATO, co to vypovídá o jeho budoucích bezpečnostních závazcích vůči spojencům? Majorová tvrdí, že nejde o izolovaný incident, ale o součást širší změny amerického přístupu. Ta už ovlivňuje evropské obranné plánování, tempo zbrojení i úvahy o větší strategické samostatnosti.
Sekundární dějiště
Nová americká Národní obranná strategie tomu odpovídá. Za hlavní priority označuje obranu vlastního území a soupeření s Čínou v indo-pacifickém prostoru. Evropa se posouvá do role sekundárního dějiště. Přístup, který bývá neoficiálně označován jako „NATO 3.0″, lze shrnout jednoduše: Evropané, postarejte se ve větší míře sami o svou bezpečnost.
Přinejmenším část evropských lídrů to konečně bere vážně – i když, upřímně řečeno, trvalo to déle, než by si situace zasloužila. Obranné výdaje rostou, Evropská komise připravuje plán obranné strategie do roku 2030 a válka na Ukrajině celý proces výrazně urychlila. Ukázala, že bezpečnostní hrozby nejsou abstraktní a že času na přípravu ubývá.
Ironie celé situace je zřejmá. Transatlantická závislost vznikla po roce 1945 z nutnosti. Evropa byla ekonomicky zničená, americká přítomnost se stala samozřejmostí a málokdo přemýšlel, za jakých podmínek vlastně tato bezpečnostní záruka platí. Sedmdesát let jsme věřili, že pojistka funguje. Dnes se ukazuje, že měla podmínky, kterým jsme dlouho nevěnovali dostatečnou pozornost.
Zdroj info: n-tv.de
Autor: Marek Hájek
Foto: Vytvořeno umělou inteligencí v ChatGPT
<
