Brusel chystá 21. sankční balíček proti Rusku. Už samotné číslo vypovídá víc než jakákoli tisková konference. Dvacet přijatých kol sankcí za více než čtyři roky plnohodnotné války — a Vladimir Putin stále nesedí u vyjednávacího stolu. Možná je čas přiznat, že dosavadní strategie nepřinesla očekávaný výsledek. A ptát se proč.
Rituál bez výsledku
Každý nový balíček přichází se stejnou choreografií. Tisková konference, sebevědomá prohlášení o „utahování ekonomické smyčky“, seznam nových opatření — tentokrát dalších třicet lodí takzvané stínové flotily, nové zákazy transakcí pro ruské banky a omezení pro firmy ze třetích zemí. A pak ticho. Žádný zásadní zlom na frontě, žádný signál z Kremlu.
Skutečný problém připravovaného 21. balíčku je přitom mnohem prozaičtější. Cenový strop na ruskou ropu měl být nastaven nad hranicí 60 dolarů za barel, jenže ropa Urals se nyní obchoduje přibližně za 56 dolarů. Jinými slovy, Evropská unie se chystala zakázat něco, co se už stejně neděje. Brusel proto navrhl šestiměsíční prodloužení stávajícího cenového stropu a svolal mimořádné jednání ministrů zahraničí.
Smyčka, která nedusí
Analytici upozorňují na strukturální problém, který sankční logiku podkopává od samého začátku. Ekonomický tlak sám o sobě války historicky neukončuje. Richard Connolly z Royal United Services Institute připomíná, že prakticky neexistuje příklad státu, který by ukončil válku výhradně kvůli ekonomickým sankcím. Německo i Japonsko čelily během druhé světové války rozsáhlým hospodářským omezením — a přesto bojovaly dál.
Ruská ekonomika pod tlakem nepochybně je. Klíčová úroková sazba centrální banky zůstává vysoká, investice stagnují a pracovní trh trpí chronickým nedostatkem lidí. Jenže reálné mzdy rostou, vojenské výdaje paradoxně podporují domácí poptávku a ekonomika se nechystá zhroutit. Problémy má, ale jiné, než na které jsou sankce primárně zaměřené.
Jiná logika
Ruská ekonomika se za čtyři roky zásadně proměnila. Zatímco v roce 2022 bylo hlavním problémem Moskvy hledání nových exportních a dovozních trhů, dnes ji mnohem více tíží vnitřní makroekonomické nerovnováhy. A ty lze ovlivnit jinými nástroji — například urychlením odlivu kapitálu a kvalifikovaných lidí.
Paradoxně by to znamenalo Evropu ruským občanům více otevřít, nikoli ji uzavírat. Ruský doktorand fyziky studující v Mnichově nepřispívá k růstu ruské ekonomiky. Ruský odborník pracující v Moskvě ano. Alexander Kolyandr z Centre for European Policy Analysis to shrnul jednoduše: „Raději bych viděl chytrého ruského studenta dělat něco užitečného v Paříži nebo Londýně, než aby pracoval v Moskvě a zvyšoval produktivitu země.“
Je to úvaha, která jde přesně proti směru současné evropské politiky. A možná právě proto stojí za zamyšlení.
Dvacet přijatých sankčních balíčků. Přinejmenším by bylo fér přiznat, že jejich počet sám o sobě strategii nenahrazuje. Dvaadvacátý nejspíš přijde také. Otázka je, zda si před jeho přípravou někdo v Bruselu položí jednoduchou otázku: čeho tím vlastně chceme dosáhnout?
Zdroj info: Euractiv
Autor: Petr Poreba
Foto: Vytvořeno umělou inteligencí v ChatGPT
<
