Friedrich Merz nastoupil do úřadu s jasným slibem: oživit německou zahraniční politiku, posílit vztahy s klíčovými partnery a vrátit Berlínu váhu, kterou za Scholze ztratil. Výsledek je však přinejmenším překvapivý — a ne vždy v tom smyslu, v jakém to sám kancléř zamýšlel.
Paříž: slib, který se nenaplnil
Změny jsou nejvíce patrné tam, kde to bolí nejvíc. Na začátku června 2026 skončil po devíti letech jednání projekt FCAS — společný německo-francouzský bojový letoun, který měl být symbolem evropské obranné integrace. Konec přišel tiše a bez společného prohlášení. Berlín Paříž jednoduše postavil před hotovou věc.
Analytička Linn Selle z Německého spolku pro zahraniční politiku to komentovala bez příkras: „To je velmi špatné znamení pro evropskou spolupráci.“ Tato slova přesně vystihují geopolitickou realitu. Merz ještě jako opoziční lídr sliboval, že německo-francouzské vztahy znovu rozkvetou. Místo toho se ukázalo, že v otázkách obchodní politiky, financí i budoucnosti unijního rozpočtu se Merz s Macronem rozchází víc, než by kdo čekal. Osa Berlín–Paříž, která historicky platila za motor evropské integrace, dnes výrazně skřípe.
Řím: nečekaná blízkost
Naopak na místech, kde to nikdo nečekal, se věci vyvíjejí překvapivě dobře. Giorgia Meloniová, italská premiérka, jejíž strana Fratelli d’Italia bývá v části evropského tisku řazena ke krajní pravici, se pro Merze stala jedním z nejužitečnějších partnerů. Proč? Selle to vysvětluje ekonomickou logikou: Itálie a Německo jsou si strukturálně podobné — disponují silnou průmyslovou základnou a převahou malých a středních firem. „To formuje pohled na svět a vytváří vzájemnou blízkost,“ říká expertka.
Meloniová navíc prokázala pragmatismus v obchodním sporu EU se Spojenými státy i v otázce Trumpových ambicí ohledně Grónska — funguje jako zprostředkovatelka tam, kde jiní jen protestují. Symbolické je i to, že po krachu FCAS nabídl italský zbrojní koncern Leonardo okamžitě Berlínu úzkou spolupráci a zapojení do alternativního projektu GCAP.
Washington: loajalita s krátkou trvanlivostí
Merz investoval do vztahu s Donaldem Trumpem enormní politický kapitál. Tři návštěvy Bílého domu, zdrženlivé reakce na americké akce ve Venezuele i mlčení k výrokům o Grónsku. Logika tohoto diplomatického postupu je srozumitelná: bez amerického bezpečnostního deštníku zkrátka nelze ruskou agresi zastavit, a tak se Berlín snaží držet v těsné blízkosti Washingtonu.
Jenže pak přišel zlom. Merz neopatrně poznamenal, že Írán Spojené státy v jednáních „ponížil“ — a Trump reagoval osobním výpadem na své sociální síti Truth Social: „Není divu, že se Německu ekonomicky tak špatně daří.“ Loajalita má v Trumpově světě, jak se ukázalo, velmi krátkou trvanlivost.
Londýn: pragmatici sobě
S britským premiérem Keirem Starmerem si Merz rozumí navzdory tomu, že stojí na opačných stranách politického spektra. Spojuje je podpora Ukrajiny a sdílený zájem na přiblížení Británie k Evropské unii. Oba navíc čelí podobnému domácímu tlaku: radikálnější pravicové strany jim v preferencích šlapou na paty — AfD v Německu a Reform UK v Británii.
To je vlastně nejzajímavější obraz, který z Merzovy zahraniční politiky vyplývá. Kancléř největší evropské ekonomiky, francouzský prezident i britský premiér — tedy tři lídři tří klíčových zemí — všichni napjatě sledují předvolební průzkumy a vidí, jak jim populistická pravice přerůstá přes hlavu. Přitom v Římě a Washingtonu už tito politici reálně vládnou.
Merz to sleduje velmi zblízka. Otázka totiž nezní, jestli se mapa evropské politiky změní — ale kdy a kde nastane další tektonický zlom.
Zdroj info: Interia
Autor: Marek Hájek
Foto: Vytvořeno umělou inteligencí v ChatGPT
<
