Když kultura přestane být svobodná: slovenská lekce pro Prahu

Když loni v říjnu vznikala nová česká vláda, stovky umělců a kulturních pracovníků apelovaly na prezidenta Pavla i premiéra Babiše, aby ministerstvo kultury nedostala ultrapravicová strana Motoristé. Marně. Dnes je v jeho čele Ota Klempíř, bývalý frontman funk-rockové kapely J.A.R., který „obratně vyměnil roli rappera a provokatéra za poslušného vládního stachanovce,“ jak napsala novinářka Apolena Rychlíková.

Klempíř sice veřejnost ujišťuje o podpoře kultury, jenže jeho činy mluví jinak. Letos snížil rozpočet na kulturu o 12 procent. A pak odvolal Knastovou. „Za normálních okolností by bylo vhodné zvážit její výměnu,“ připustil Ladislav Kesner, bývalý zástupce ředitele galerie. „Ale v současné české situaci je její odvolání jednoznačně svévolným aktem, velmi pravděpodobně zaměřeným na jmenování někoho, kdo bude ochotnější naslouchat ‚doporučením‘ současného politického vedení.“

V lednu se Klempíř sešel se slovenskou kolegyní Šimkovičovou. Mnozí tuší, o čem si povídali. „Nacionalističtí populisté v Maďarsku nebo na Slovensku se chovají nebo chovali podobně,“ konstatoval Karel Veselý. Šimkovičová má za sebou působivé portfolio: kromě Kusé vyhodila i ředitele Slovenského národního divadla, prosadila změny ve vedení veřejnoprávních médií. „Kultura slovenského lidu by měla být slovenská. Slovenská a žádná jiná,“ prohlásila.

Výsledek? Po Kusé nastoupil Anton Bittner, ale mezinárodní partneři stáhli spolupráci. Výstavy byly zrušeny. „Vidíme, co tam teď vystavují,“ říká Kusá. „Trochu folkloru, pár vlajek na budovách. To není kultura, to je klišé. Je to prázdné.“

„Nedokážou vytvořit žádné kvalitní umění, proto je kultura trnem v jejich oku,“ poznamenal Jan Bělíček. Možná má pravdu. Pravicově populistické hnutí potřebuje jednoduchou, snadno uchopitelnou identitu. Vlajky, folklor, „naše“ versus „jejich“. Současné umění je ale ze své podstaty kritické, mnohoznačné, otevřené. A to je pro autoritářské politiky nepřijatelné.

Tereza Stejskalová z iniciativy tranzit.cz vidí v Klempířovi rozpolcenost: „Jeden den straší celou kulturní scénu, pak ji za zavřenými dveřmi uklidňuje. Každý den říká něco jiného.“ Tlak na slovenský model přichází zejména od koaličního partnera SPD. Jenže Klempíř – na rozdíl od Šimkovičové – zřejmě ještě váhá, jak daleko zajít.

V únoru stovky slovenských umělců veřejně varovaly české kolegy před kroky, které by mohly vést stejnou cestou. Připomněly, že v obou zemích je „většinová koalice existenčně závislá na menším partnerovi“ – SNS na Slovensku, Motoristé v Česku. Oba mají navíc na starosti kulturu.

Ale stačí varování? Nebo se česká kultura skutečně vydá slovenskou cestou – cestou folkloru místo svobody, poslušnosti místo kritiky, prázdnoty místo života? Odpověď závisí nejen na politicích, ale i na tom, zda umělci, diváci a veřejnost dokážou bránit to, co se zdá samozřejmé – dokud to samozřejmé přestane být.