Nikdo není rád, že je dražší benzín a nafta. Ale svět už na tom byl hůř. Mimo jiné právě v dobách, kdy země jako Írán a Irák vedly války, jež ohrožovaly přepravu ropy. Režim v Teheránu by nepochybně znovu uzavřel Hormuzský průliv, kdybychom ho nechali zase posílit, aby mohl opět zaútočit. Dopady by byly daleko horší, než zažíváme nyní.
Problém je v agresivních tyranech, ne ve snaze je odstranit – to první je nemoc a to druhé lék. Podívejme se na vše racionálně, nikoli skrze vášně nad momentálními cenami u pump.
Na úvod je třeba opravit tvrzení nejrůznějších „analytiků“, že tato krize je horší než ropný šok ze 70. let. Aby nastal stejně tvrdý dopad, musela by válka trvat déle (nejméně půl roku až rok) a cena vystoupat nad 300 dolarů za barel (v čemž je započítána jak inflace, tak snížení ropné náročnosti ekonomik). Druhým nesmyslem pak je tvrzení, že s Íránem jsme se mohli „domluvit“ a zdražení v důsledku bojů tedy nebylo nutné. „Dohoda“ s ajatolláhy je totiž možná asi tak stejně jako s Putinem…
Od roku 2008, kdy Rusko anektovalo část Gruzie, bylo Polsko a Česko Němci obviňováno, že jsme příliš radikální, když žádáme ráznou odpověď Západu na tuto agresi. A že Němci lépe vědí, jak jednat s kremelským diktátorem, a to přes byznys, protože tím se získají výhodné ceny plynu a ropy a on ztratí důvod útočit. Mysleli to s appeasementem dobře, dopadlo to jako vždy… Došlo na slova Kaczynskiho a Topolánka, že když neuděláme nic, Putin zaútočí na Ukrajinu a další na řadě jsou Pobaltí a Polsko.
S teokraty v Teheránu je to stejné. Celou dobu využívají uzavření Hormuzu jako vydírací kartu a občas skutečně zaútočí. Ajatolláhové se nikdy netajili tím, že jejich cílem je svést konečnou bitvu s Izraelem. Jakoukoli smlouvu či dohodu tak brali jako odklad války, ne definitivní mír. Byli už velice blízko k získání dostatečného množství obohaceného uranu pro výrobu jedné atomové bomby. A rychle opravovali své vojenské kapacity poškozené předchozími nálety, aby byli připraven zase udeřit.
Pokud by Izrael a Spojené státy nechali tyranskému režimu „klid na práci“, pak by nebylo otázkou zda, ale kdy zahájí další agresi. V tom případě by se nepochybně dobře připravil i na blokádu Hormuzského průlivu. Přinejmenším by ho důkladně zaminoval (nyní už k tomu nemá lodě). Zastavení dopravy by trvalo déle a mělo horší důsledky. Tedy pokud by svět před ajatolláhy nekapituloval. Což mnozí hysteričtí západní politici žádají i nyní. Narozdíl od států Zálivu, jejichž vůdci dobře vědí, že hadovi je třeba setnout hlavu.
Ustoupit by v této situaci byla obrovská chyba. Írán je na pokraji nejen vojenského, ale i ekonomického zhroucení. Kdybychom nechali režimu čas na zotavení, znovu by nabral síly a s motivací se mstít by byl dokonce daleko horší než dosud. Prakticky všechno dosud vynaložené úsilí by přišlo nazmar. Ti, kteří tvrdí, že měsíc či dva dalších bojů nevydržíme, se mýlí. Určitě máme více času, než ajatolláhové. A co se týká cen ropy, tak ta mimochodem během války s Irákem vystoupala až na ekvivalent dnešních 160 $/barel.
Tohle je důležité si připomenout. V oblasti před třemi dekádami existovaly dva diktátorské režimy, které vraždily vlastní obyvatele, ohrožovaly sousedy a k tomu se staly permanentním rizikem pro obchodní plavbu v Zálivu. Odstranění Saddána Husajna přes veškerou kritiku tohoto kroku jedno nebezpečí zlikvidovalo. Je čas zbavit se i toho druhého. Prostě proto, že nebezpečí nezmizí, když před ním budeme zavírat oči. Nyní už je třeba vytrvat. Jak se říká „lepší hrozný konec než hrůza bez konce“.
Co by svět získal, kdyby zítra Američané a Izraelci uzavřeli s ajatolláhy dohodu, která by jim nesebrala jakoukoli možnost dále škodit? Hormuzský průliv je „úzkým hrdlem“ globální ekonomiky. Dokud na jedné jeho straně vládne všeho schopná parta tyranů, nikdo si nemůže být jistý, že svou pozici nezneužijí jako páku. Když ne nyní, tak kdykoli v budoucnu. Zatím se nezdá, že by Teherán byl připraven se vzdát, jeho požadavky jsou maximalistické a nezaručují bezpečí plavby.
Porážka ajatolláhů musí být taková, aby Írán ztratil možnost bránit obchodním lodím v bezpečném průjezdu úžinou. Žádné „dohodneme se, že my přestaneme bombardovat a vy toho necháte“. Mír musí být založen na síle (jako vždy), nikoli na zbabělé snaze rychle opět snížit ceny ropy. Když k tomu budeme přistupovat tímto způsobem, teokratický režim si Západ namaže na chleba. A ztratili bychom i respekt u arabských zemí Zálivu, jež se konečně začínají jednoznačně přiklánět na naši stranu.
Nikdo není rád, že zdražil benzin a nafta. Na druhé straně nejde o tragédii. Před patnácti lety se za Natural 95 dávalo kolem 35 korun zda litr, přičemž platy byly poloviční. Nyní by to odpovídalo 70 korunám. A tehdy se nemluvilo o nějaké pumpařské krizi… Jasně, může se stát, že přijde další strmý růst. Nicméně za poslední tři týdny se ceny ropy zvedly o cca 15 %, přičemž za tu dobu šly z úrovně, která odpovídá dvacetiletému průměru (po započítání inflace). Takže není to dobré, ale katastrofou bych to nenazval (aspoň zatím).
Pokračování bojů, zvláště kdyby trvalo nikoli měsíc, ale třeba tři nebo půl roku, samozřejmě představuje riziko dalšího výrazného zdražování. Ale nechat ajatolláhy takzvaně „utéci z lopaty“ by v důsledku bylo mnohem dražší. Nelze se zastavit uprostřed války. Ne dokud si nepříteli myslí, že ještě není poražen. Třeba to uzná během jednání? K tomu není dost veřejných informací. Jisté je jedno: pokud byl teokratický režim dosud vrcholně nebezpečný, zraněný by byl ještě horší a proto je třeba ho dorazit.
Martin Schmarcz, vydavatel revue SPEKTÁKL, spektakl.gazetis.to
Autor: Martin Schmarcz
Foto: Vytvořeno umělou inteligencí v ChatGPT
<
