Italský bezpečnostní dekret: Když se olympiáda stane záminkou

Nejkontroverznější část dekretu je jasná: policie může zadržet podezřelé z přípravy výtržností až na dvanáct hodin ještě předtím, než se demonstrace vůbec rozběhne. Ministr vnitra Matteo Piantedosi ujišťuje, že podobná opatření fungují i jinde v Evropě. O každém zadržení prý informuje prokuratura, která může nařídit okamžité propuštění.

Jenže tady začíná problém. Giuseppe Conte, lídr opozičního hnutí, v tom vidí pokus premiérky Giorgie Meloniové umlčet nepohodlné hlasy. „Jde o vážné porušení ústavního práva na svobodu shromažďování,“ varuje. A má pravdu v jednom: kdo vlastně rozhodne, kdo je podezřelý? Policista na ulici? Úředník na ministerstvu? A podle jakých kritérií – podle toho, co někdo napsal na sociální síti? Podle toho, s kým se stýká?

Piantedosi sice odkazuje na „podobnou legislativu v Evropě“, ale neříká, kde přesně. To není náhoda. Preventivní zadržování bez konkrétního trestného činu je v demokratických státech citlivé téma právě proto, že otevírá prostor pro zneužití. Stačí si vzpomenout na britské antiteroristické zákony po roce 2001 – ty také slibovaly ochranu, ale skončily zadržováním novinářů a aktivistů.

Načasování dekretu není náhodné. Vstoupí v platnost po zveřejnění v úředním věstníku, což může být ještě před víkendem – právě když se v Miláně chystají protesty proti olympijským hrám. Zimní olympiáda se tak stává prvním testovacím polem nových pravidel. Vláda to prezentuje jako nutnost zajistit bezpečnost mezinárodní akce. Kritici vidí příležitost ukázat sílu.

Dekret přitom míří i jinam. Zavádí pokuty až 72 tisíc korun za prodej nožů nezletilým, při opakování dokonce až 290 tisíc. Rozšiřuje pravomoci policie v oblasti sebeobrany a zpřísňuje postihy pro kapsáře a mládežnické gangy. To všechno zní rozumně – dokud si neuvědomíte, že tyto body slouží hlavně jako obal pro kontroverzní část o preventivním zadržování.

Italská debata odráží napětí, které provází demokratické společnosti po celé Evropě. Meloniová není první, kdo používá bezpečnostní rétoriku k prosazení sporných opatření. Viděli jsme to ve Francii při protestech žlutých vest, viděli jsme to v Polsku za vlády PiS, vidíme to v Maďarsku dodnes.

Piantedosi tvrdí, že cílem je „bránit občany a umožnit bezpečnostním složkám lépe pracovat“. Lidskoprávní organizace namítají, že právě takhle to začíná – nejdřív ochrana, pak kontrola, nakonec represe. A mají na co poukazovat: Amnesty International i Human Rights Watch dlouhodobě varují před erozí občanských svobod v Itálii.

Zajímavé je, že vláda dekret prosadila těsně před olympiádou, ale hlavně – před protestem proti ní. To naznačuje, že hlavním cílem nejsou potenciální teroristé nebo fotbaloví chuligáni, ale lidé, kteří mají problém s tím, jak se v Itálii utrácejí veřejné peníze. A to už je jiná liga.

Dekret má před sebou ještě jednu zkoušku – do šedesáti dnů musí získat podporu parlamentu, jinak přestane platit. Meloniová má sice většinu, ale tlak opozice a občanské společnosti může být značný. Italové mají dlouhou tradici pouličních protestů a krátkou paměť na autoritářské experimenty.

Jak dlouho ještě budeme věřit, že bezpečnostní opatření jsou jen dočasná? A kdy si konečně přiznáme, že každá krize – ať už teroristická, migrační, nebo olympijská – slouží jako záminka k tomu, aby stát získal trochu víc moci, kterou pak tak nějak zapomene vrátit?