Česká republika zažívá rekordní boom ve výstavbě dálnic – v roce 2024 jich přibylo přes sto kilometrů, letos se plánuje dalších čtyřicet. Rozpočet Státního fondu dopravní infrastruktury dosáhl historických 169,3 miliardy korun. Jenže kdo sleduje veřejné projekty déle než jedno volební období, ví: čísla na začátku a na konci mají k sobě často stejně daleko jako Praha k Přerovu. A to je přesně ta vzdálenost, kterou D1 překonávala půl století.
Optimismus na začátku, realita na konci
Když stát představuje nový projekt, čísla v tiskové zprávě působí uklidňujícím dojmem. Rozpočet je jasný, harmonogram realistický, politici spokojení. Pak se ale něco stane. Změna zadání. Geologický průzkum, který odhalí něco neočekávaného. Zdražení materiálů. Soudní spory s ekology. A najednou je z plánovaných deseti miliard patnáct.
Nejde přitom jen o neschopnost. Často je to racionální chování v prostředí, kde nikdo osobně nenese odpovědnost. Strategické podstřelování rozpočtů má svou logiku: projekt s realistickým odhadem by mohl vypadat příliš drahý a ve výběru by neprošel. Takže se čísla „optimalizují“ a pak se dorovnávají za pochodu.
Zlatý důl jménem změna zadání
Pro dodavatele jsou změny zadání během realizace požehnáním. Původní tendr sice vyhrál ten, kdo nabídl nejnižší cenu, ale každá úprava projektu otevírá prostor pro dodatečné faktury. A protože stavba už běží, stát nemá jinou možnost než platit.
Systém veřejných zakázek tak paradoxně motivuje k tomu, aby se projekty rozjížděly s co nejnižšími náklady a pak se „dolaďovaly“. Politici získají rychlé vítězství v podobě schválení stavby, úředníci splní formální procedury a dodavatelé vědí, že skutečný zisk nepřijde z původní smlouvy, ale z toho, co přijde potom.
Dálnice jako učebnicový příklad
První úvahy o dálniční síti se objevily ve třicátých letech minulého století, první úsek D1 byl otevřen v roce 1971 – a kompletní propojení Prahy s Přerovem se podařilo dokončit až v prosinci 2025. Více než padesát let na jednu dálnici. Ano, mezi tím byl socialismus, revoluce, transformace ekonomiky. Ale i v posledních dvou dekádách, kdy už Česko mělo stabilní demokratický systém a přístup k evropským fondům, se stavělo pomaleji, než se plánovalo.
Dnes vláda slibuje dokončení základní dálniční sítě do roku 2033 – celkem 2094 kilometrů. K dnešnému dni jich bylo hotových 1556. Zbývá tedy ještě 538 kilometrů za osm let. Zní to realisticky? Možná. Ale jen pokud se nestane nic neočekávaného.
Kdo za to může?
Politici chtějí projekty, které se dají prodat voličům. Úředníci chtějí splnit formální požadavky a vyhnout se osobní odpovědnosti. Dodavatelé chtějí vydělat. A systém veřejných zakázek je nastaven tak, že všechny tyto zájmy podporuje – jen ne zájem na tom, aby se projekt dokončil v plánovaném čase a za plánované peníze.
Nejde tedy jen o individuální selhání. Jde o strukturální problém, který se opakuje napříč sektory. Od digitálních registrů přes nemocnice až po dálnice. A dokud se nezmění pravidla hry – dokud nebude někdo osobně odpovědný za překročení rozpočtu, dokud se projekty budou schvalovat na základě politické vůle místo realistických odhadů – budeme se s tím setkávat znovu a znovu.
Takže až příště uslyšíte, že nová dálnice bude stát deset miliard a bude hotová za tři roky, zkuste si položit otázku: Kdo z těch, co to slibují, tu ještě bude, až se dálnice bude otevírat?
Zdroj info:Ministerstvo dopravy ČR, Státní fond dopravní infrastruktury
Autor: Josef Neštický
Foto: Vytvořeno umělou inteligencí v ChatGPT
<
