Systém našeho zdravotnictví vypadá z ekonomického hlediska celkem jednoduše: každý platí zdravotní pojištění podle svých příjmů a každý dostává takovou péči, jakou zrovna potřebuje. Tento solidární systém jsme si osvojili a těžko z něj budeme slevovat.
Ekonomicky se jedná zhruba o 500 miliard korun, které se každoročně vyberou a které se přes 8 zdravotních pojišťoven rozdělí mezi nemocnice a další zdravotnická zařízení. Samy pojišťovny z toho spotřebují kolem 8 miliard korun ročně na provozních nákladech. Dvě věci stojí za úvahu:
Máme 8 zdravotních pojišťoven, které by si měly konkurovat. To je ovšem iluzorní – prostor pro konkurenci je velmi malý. Pojistné je stanoveno pevně zákonem, ceny zdravotních služeb jsou pevně dané úhradovou vyhláškou, která platí stejně pro všechny. V cenách ani v nákladech si tedy konkurovat nelze. Je to tím pádem jakýsi „kvazi trh“ a právem se tak klade otázka, zda by se na provozních nákladech pojišťoven nedalo ušetřit. Samozřejmě dalo, kdyby bylo pojišťoven méně. V ideálním případě, kdyby byly dvě: VZP, která má dnes zhruba 50 % pojištěnců a sjednocená pojišťovna z těch ostatních, což by byl už rovnocenný partner. Zrušilo by se několik IT systémů, několik managementů, fakturačních a účetních oddělení, právních, marketingových a dalších útvarů a také statutárních orgánů – což jsou docela dobře placené pozice, často pro vyvolené. Odhady úspor se pohybují kolem 3 miliard korun ročně, a to jsou opravdu odhady zdrženlivé. Navíc se nyní opět ukazuje, že zdravotní pojišťovny v dnešním uspořádání nepodstupují žádné zásadní riziko, jak by se na skutečném trhu slušelo. Některé z nich jsou sice v červených číslech, ale pomůže se jim z rezervního fondu VZP osmi miliardami a život poběží dál. V minulosti už se jednou něco podobného udělalo, takže se to provede znova. Vybrané pojistné se také mezi pojišťovnami přerozděluje, aby nebyly škodné ty, které mají náročné pojištěnce s nízkými příjmy. Někdo by k tomu namítnul, že výkonný, pracovitý člověk, který dost vydělává a zároveň dbá na svou životosprávu a prevenci doplácí na zdravotní péči o lidi, kteří vydělávají méně a mají víc zdravotních potíží, z nichž mnohé si třeba i sami způsobují. To ale nechme stranou, není to ekonomické téma.
Druhá věc k úvaze vychází z velmi dobrého hodnocení českého zdravotnictví – pokud mluvíme o samotném léčení. Máme špičkové lékaře, kvalitní personál i vybavení. Co nefunguje dobře, to bych nazval zdravotní logistikou. Čekáme dlouhé hodiny v čekárnách, specialisté objednávají na měsíce dopředu a jsou operace, na které si klidně počkáte rok i déle. Neříkejme si, že je málo lékařů a sester – za podstatně lepší peníze by se tyto lhůty velmi rychle zkrátily – jenomže nemocnice může za měsíc vykonat jen určitý počet operací, víc jí pojišťovna neproplatí. Nemá z čeho. Takže otázka: Co kdyby se zdravotní logistika stala předmětem konkurence zdravotních pojišťoven – a klidně jen těch dvou výše naznačených? Kdyby pojišťovny mohly diferencovat mezi pojištěnci a nabízet vedle standardních postupů i nějaké rychlejší a za víc peněz?
Jasně – před lékařem jsme si všichni rovni, ale to vede k tomu, že budeme čekat všichni stejně dlouho a příplatkem nic neurychlíme – bylo by to nelegální. Výjimku bude mít i nadále jen pan prezident, někteří další ústavní činitelé, lidé významní, populární nebo třeba příbuzní či kamarádi. Nic proti tomu, ale kdyby tento okruh přednostního přístupu byl legální, byl by také náležitě zpoplatněný. Nemohl by samozřejmě fungovat na úkor standardu, ale tím pádem by přicházelo do zdravotnictví víc peněz, kapacity by se zvyšovaly a měli by z toho nakonec prospěch všichni pacienti.
Nová vláda se ujímá českého zdravotnictví plynule a kompetentně, odborníci nemají vážnějších připomínek, což je po předvolebním klání příjemné překvapení. Zatím se jen uhasí doutnák. Jestli bude energie a odvaha i na zásadní reformu, ukáže čas. Převaha hlasů v Poslanecké sněmovně je dobrým východiskem.
Autor: Martin Švehla
Foto: Vytvořeno umělou inteligencí v ChatGPT
<
