Magnus Brunner, komisař EU pro migraci, to řekl na rovinu: „Pokud se to členský stát rozhodne udělat, rádi ho podpoříme, ale není úkolem Komise vyjednávat návratová centra.“ Brusel tedy vytvoří právní rámec, ale praktickou realizaci nechává na národních vládách. Je to pragmatismus, nebo elegantní způsob, jak se vyhnout politicky výbušnému tématu?
Nový pakt, staré problémy
Evropská unie se nachází uprostřed zásadní reformy migrační politiky. Nový pakt o migraci a azylu má začít platit od června 2026. Jeho ústředním prvkem je efektivnější systém navracení neúspěšných žadatelů o azyl – což je oblast, kde EU dlouhodobě selhává. Pouze pětina odmítnutých žadatelů se skutečně vrací do země původu.
Komise proto v březnu 2025 představila návrh nařízení, které má proces navracení zrychlit. Klíčovou novinkou je možnost zřizovat návratová centra i mimo území EU – v takzvaných třetích zemích. Právě tady začíná politicky citlivá část příběhu.
Kdo ponese riziko?
Brunner zdůrazňuje, že role Komise je „připravit cestu“ pro inovativní řešení, nikoli vyjednávat konkrétní dohody s nečlenskými státy. Pokud se například Itálie nebo Řecko rozhodnou vybudovat návratové centrum v Albánii nebo v severní Africe, budou muset jednat samy. Brusel nabídne podporu, ale nebude hlavním aktérem.
Tento přístup má svou logiku – členské státy mají různé migrační výzvy a různé vztahy s partnerskými zeměmi. Přesto je těžké nevidět v tomto postoji také snahu vyhnout se přímé odpovědnosti za projekty, které vyvolávají ostrou kritiku organizací na ochranu lidských práv.
Právě ty varují, že návratová centra mimo EU mohou vést k porušování základních práv migrantů. Brunner na to reaguje argumentem, že dvacet z dvaceti sedmi členských států tento směr podporuje. „Lidé to požadují,“ říká. Jenže mezi tím, co lidé požadují, a tím, co je v souladu s mezinárodním právem, může být propast.
Co z toho plyne pro Česko?
Česká republika zatím plánuje návratová centra pro ukrajinské uprchlíky. Jde o jiný typ zařízení než ta, o nichž mluví Brunner, ale princip je podobný: efektivněji řídit pohyb lidí, kteří nemají nárok na pobyt.
Otázka zní, zda se Česko zapojí i do evropských projektů návratových center mimo EU. A pokud ano, kdo ponese politické i finanční náklady? Brusel nabízí rámec, ale klíč drží národní vlády. A ty budou muset vysvětlit svým voličům, proč investují do zařízení v cizích zemích, zatímco doma řeší nedostatek kapacit v azylových zařízeních.
Evropská unie se snaží najít rovnováhu mezi ochranou hranic a dodržováním lidských práv. Čím více odpovědnosti přesouvá na členské státy, tím větší je riziko, že jednotlivé země půjdou vlastní cestou – a výsledkem bude ještě větší roztříštěnost systému. Možná právě proto Brusel raději zůstává v pozadí.
Zdroj info: Euractiv
Auror: Josef Neštický
Foto: Vytvořeno umělou inteligencí v ChatGPT
<
