EU odhalila plán, jak zasáhnout Izrael cly a sankcemi uprostřed války v Gaze

Evropská unie se rozhodla vytáhnout těžké zbraně. Dne 17. září představila Evropská komise dosud nejtvrdší balíček opatření vůči Izraeli, který reaguje na humanitární krizi v Gaze a dlouhodobou kritiku izraelské politiky. Cla na zhruba 37 % izraelského dovozu do EU, zejména zemědělských produktů, by mohla izraelské exportéry stát ročně kolem 230 milionů eur. K tomu přidává sankce proti dvěma kontroverzním ministrům – Itamaru Ben-Gvirovi a Becal’elu Smotričovi – a také proti násilným osadníkům na Západním břehu. A aby toho nebylo málo, EU plánuje pozastavit bilaterální finanční podporu Izraeli ve výši 32 milionů eur, s výjimkou podpory občanské společnosti a památníku Jad Vašem. Podle dat Eurostatu za rok 2024 dosahuje obchodní obrat mezi EU a Izraelem 42,6 miliardy eur, přičemž izraelský export do EU činí 15,9 miliardy eur. Jinými slovy, EU je pro Izrael klíčovým partnerem – a právě proto může být tento krok tak bolestivý.

Ale proč teď? A proč tak tvrdě? Abychom to pochopili, musíme se podívat na širší kontext. Vztahy mezi EU a Izraelem jsou už od podpisu Asociační dohody v roce 1995 postaveny na ekonomické spolupráci, ale také na podmínce dodržování lidských práv. Když se tedy v Gaze zhoršuje humanitární situace a na Západním břehu rostou osady, EU cítí povinnost jednat. Není to poprvé – už před rokem 2024 uvalila unie sankce na radikální osadníky. Letos ale jde o mnohem větší kalibr.

Jenže tady nastává problém. I když Evropská komise mluví jednotně, členské státy jsou na nože. Pro schválení cel je potřeba kvalifikovaná většina v Radě EU, tedy minimálně 15 států zastupujících 65 % populace unie. Sankce pak vyžadují jednomyslnost všech 27 zemí. A to je oříšek. Na jedné straně stojí země jako Španělsko a Irsko, které volají po tvrdém postoji a argumentují, že Izrael porušuje lidská práva a podkopává možnost dvoustátního řešení. Na druhé straně máme Česko, Německo nebo Maďarsko, které se brání narušení strategických vztahů s Izraelem. Podle českého ministra zahraničí Jana Lipavského by sankce mohly poškodit dialog a mírový proces. A co na to Izrael? Premiér Benjamin Netanjahu označil plán EU za „podporu terorismu“ a přirovnal Izrael k „super Spartě“ Blízkého východu, připravené čelit jakékoli izolaci.

Tahle rozpolcenost není jen politická hra. Jde o to, jak moc jsme jako Evropané ochotni riskovat ekonomické a diplomatické vztahy kvůli hodnotám, které hlásáme. Vzpomeňme si na minulost – když EU uvalila sankce na Rusko po anexi Krymu v roce 2014, také to nebylo bezbolestné. A přesto jsme to udělali. Je otázka, zda máme stejnou odvahu i teď.

Pohledy na navržená opatření se liší i na místě konfliktu. Izraelská vláda je jednoznačně proti – vidí v sankcích nespravedlnost a obviňuje EU z podpory Hamásu, což je organizace, proti níž EU rovněž navrhuje sankce a sice vůči deseti jejím představitelům. Zajímavé je, že ani v izraelské společnosti není názor jednotný. Organizace jako B’Tselem, která se zabývá lidskými právy, mezinárodní tlak podporuje. Naopak skupiny jako NGO Monitor nebo StandWithUs sankce odmítají jako kampaň proti legitimní existenci Izraele. Palestinské nevládní organizace, například Al-Haq nebo Al Mezan, naopak sankce vítají jako nezbytný krok k ukončení okupační politiky.

Budoucnost tohoto plánu je zatím ve hvězdách. Schválení sankcí a cel je nejisté, protože rozdílné postoje v Radě EU mohou celý proces zablokovat. Pokud by ale opatření prošla, Izrael by čelil výraznému ekonomickému tlaku – a politické napětí mezi ním a EU by se mohlo ještě více vyostřit. Lze odhadovat, že Česko by mohlo hledat kompromis, například podpořit sankce proti extremistickým osadníkům, pokud budou vyváženy opatřeními vůči Hamásu. Dlouhodobě však vše závisí na vývoji konfliktu v Gaze a na tom, jak se k situaci postaví mezinárodní společenství.

Foto: Vytvořeno umělou inteligencí v ChatGPT