Aktuální pohled na českou ekonomiku může být z mnoha hledisek pozitivní: roste HDP, daří se průmyslu (zejména zbrojnímu), energetice, automobilkám, bankám a dalším. Prosperují služby i maloobchod (zejména distribuce z e-shopů) a ani zemědělci se ještě neozývají kvůli suchu nebo záplavám.
Nezaměstnanost neroste, zato mzdy a platy stoupají nominálně i reálně. Domácnosti čile nakupují, ceny potravin klesají, inflace svým zpomalením dokonce překvapila … a tak snad jediným obláčkem na blankytné obloze je zvýšená sazba ČNB a její varovně zdvižený prst. Dalším mrakem na obloze je nejistý vývoj na Blízkém východě, na Ukrajině a také osud německého Volkswagenu. Snížení výroby tohoto automobilového gigantu by samozřejmě nadělalo hodně starostí i českým subdodavatelům, kterých je poměrně hodně a kterým by hrozila ztráta desítek procent odbytu ve velmi krátké době.
Spokojenost ale zřejmě převládá a to je dobrá příležitost pro vládu, aby učinila zásadní reformní kroky. Jedním ze slibných počinů je určitě nový stavební zákon – zatím to vypadá, že ani Senát nezmění nic na jeho uplatnění od příštího roku. Byl by to jeden z nejdůležitějších vkladů do růstu české ekonomiky s dopadem na normalizaci realitního trhu a zejména snad do kritické bytové situace.
Jednoduchý ekonomický pohled: podle objemu dokončených a nově povolených staveb lze odhadnout, že stavebním zákonem “proteče” ročně něco kolem půl bilionu (500 miliard) korun investic. Jakékoliv urychlení a usnadnění tohoto peněžního toku bude mít tedy citelný dopad na rozvoj české infrastruktury a tím i do celkového výkonu (a výkonnosti) české ekonomiky … přitom je to v podstatě jen pár stránek textu problematického zákona!
S miliardovými efekty by se dalo počítat i při změně dalšího předpisu – zákona o zadávání veřejných zakázek (č. 134/2016 Sb.). Jeho smyslem je zajistit, aby stát a veřejné instituce nakupovaly transparentně, soutěžně a bez diskriminace, a tím chránily veřejné peníze. Současně má bránit korupci, favoritismu a plýtvání a umožnit, aby o zakázky mohlo férově soutěžit více dodavatelů. Přes tento zákon „proteče“ ročně zhruba jeden bilion (1 000 miliard) korun. Stát investuje do staveb, ale i do IT systémů, nakupuje různé služby, stroje a zařízení. Na to všechno se podle stávajícího zákona vybírají dodavatelé složitým a časově náročným způsobem. Mezi firmami, které mohou být vybírány, lze rozeznat dvě skupiny: jedni se na veřejné zakázky v podstatě specializují, platí si odborníky na tendrovou agendu, na zpracování nabídek, případných námitek a sporů. Tomu se těžko konkuruje, takže další velkou skupinou jsou dodavatelé, kteří se do veřejných soutěží záměrně nehlásí kvůli transakčním nákladům, právním rizikům a dlouhým lhůtám.
Na druhé straně tohoto „bilionového“ trhu jsou úředníci, kteří sice rozhodují o stamilionech a miliardách, ale pohybují se zároveň v úzkém prostoru svých platů. Na jedné straně je tedy cíl konkrétního nákupu nebo investice konečný efekt, ale ve skutečnosti je důležitější dodržet předpisy. NKÚ opakovaně upozorňuje na pomalou digitalizaci ve veřejném sektoru, na technologickou závislost na dodavatelích, na zastaralé systémy a jejich vysoké provozní náklady. Není jednou z příčin právě systém zadávání veřejných zakázek? Není jednodušší „flikovat“ staré systémy než investovat do nových a podstupovat obtížné a osobně riskantní martýrium veřejné zakázky? Dlouho udržované kompromisy, dodatečné opravy a procesní opatrnost jsou pochopitelně výhodnější než odvážné a efektivní řešení. Ve veřejném sektoru se tím pádem lépe uplatňují manažeři, kteří dokonale zvládají a perfektně dodržují předpisy. Kreativní přístupy jsou nežádoucí, neboť na takových pěšinkách se snadno klopýtne o nějaký ten paragraf. Urychlovat postupy je přímo nebezpečné.
Kolik tím ztrácíme, se těžko vyčísluje, ale může jít opravdu o velké miliardy. Tak proč s tímto zákonem něco neudělat? Původní cíle tohoto úřednického kánonu se nenaplňují: korupce se v prostoru veřejných zakázek vyskytuje, osvědčení dodavatelé fungují a noví se k veřejným zakázkám dostávají nesnadno a mnohdy o to ani nestojí. Faktem je, že každou takovou zakázku provází podrobná dokumentace, a tak lze všechno zpětně dohledávat a do nekonečna posuzovat.
Kdyby se podařilo správně namixovat pravomoci úředníků, jejich odpovědnost za konečný výsledek a rozumnou (třeba i velkorysou) motivaci s transparentností veřejných zakázek jako takových, mohly by se efekty projevit rychle a citelně.
Autor: Martin Švehla
Foto: Vytvořeno umělou inteligencí v ChatGPT
<
