Jablkem sváru malých a velkých zemědělských podniků není nic jiného než dotace. Agrobaroni jsou údajně dost silní, aby si nějak pomohli, kdežto agrozemani podle převažujícího názoru trpí.
Zkusme ale na chvíli přemýšlet o českém zemědělství jako o jednom celku. Je to konec konců odvětví, jehož podnikatelský prostor je dán výměrou zemědělské půdy a ta je definitivní.
Nikdy jí nebude víc, naopak nám poměrně rychle ubývá – zhruba 18 hektarů denně. Orná půda ubývá ještě rychleji, tempem 38 hektarů denně! Zní to hrozně a nemění na tom nic ani skutečnost, že výnosy plodin z hektaru stoupají o něco rychleji, takže se i při úbytku orné půdy vypěstuje pořád dostatek plodin.
Nespornou výhodou českého zemědělství jsou velké zemědělské společnosti. U nás hospodaří na dvou třetinách celkové výměry, čili na plochách velikosti tisíců hektarů. Základem jejich nynější existence je kolektivizace, provedená v padesátých letech minulého století za hrozných okolností a s jediným cílem: zbavit bohaté sedláky jejich majetků. Vytvoření větších celků bylo spíš vedlejším efektem, který, jak víme, nepomohl k prosperitě ani státním statkům, ani jednotným zemědělským družstvům. Dnes to však své výhody má – velké zemědělské společnosti jsou rentabilnější, finančně stabilnější, dostatečně silné na investice a na udržení jinak dost náročné živočišné výroby. Zároveň jsou ale i vděčným cílem politických útoků, nad nimiž vlaje srozumitelné heslo: „však oni si ti velcí agrobaroni nějak pomohou“. Zatím si vždy poradili, to je fakt, ale k happyendu to nevede. V mezní situaci budou majitelé zvažovat, které produkce utlumit a zda celý podnik někomu neprodat, nejlépe do zahraničí. Jestli dnes tyto velké společnosti pokrývají domácími potravinami zhruba 70 % naší spotřeby, může se to rychle měnit. Se snížením potravinové soběstačnosti stoupnou dovozy, na kterých budeme stále závislejší, a to se v konečném důsledku projeví v cenách potravin na pultech obchodů.
Kolektivizace, která je u nás pojmem velmi pejorativním, je v jiných zemích přijímána s pochopením a stále se v ní různými formami pokračuje. Většinou všichni chápou, že rozdrobené podnikání malých farmářů je v souhrnu za celou zemi těžkopádné a drahé. Tak se farmáři sdružují ke společným investicím, společnému odbytu i nákupu, a nakonec zakládají i družstva či jinak sdružují své majetky. U nás se někdy zdá, že chceme jít cestou přesně opačnou: rozmělnit zemědělství na drobné podnikání, vrhnout síly na biopotraviny a ekofarmy. Dobře se o tom mluví, ale přepočteno na dostupnost kvalitních potravin to nedává moc smysl.
Výhodu velkých zemědělských firem do jisté míry kompenzuje nevýhoda, spočívající ve struktuře vlastnictví zemědělské půdy. Jen zhruba 30 % celkové výměry patří těm, kteří na ní hospodaří. Zbytek, tedy téměř dvě třetiny celkové výměry, patří někomu jinému a zemědělci z této půdy platí pachtovné. Představuje to částky kolem 10 tisíc korun z hektaru, které se v konečném důsledku promítají do cen našich potravin. Majitelé tyto peníze vyvádějí každoročně z českého zemědělství, což je zátěž, kterou v okolních zemích nemají. Zjednodušeně řečeno, stát poskytuje zemědělcům dotace na hektar obhospodařované půdy, tyto peníze odevzdají zemědělci majitelům půdy a ti z ní vrátí státu pouze 15 % daň z příjmu. Ani sociální a zdravotní pojištění se z pronájmů neodvádí.
Země EU mají jednotnou zemědělskou politiku, což je sice pěkné, ale k rovným podmínkám na trhu to má daleko. Ceny potravin jsou výsledkem široké konkurence, do které ovšem vstupují různé dotace, podpory, úlevy a také to, čemu se obecně říká „specifické podmínky jednotlivých zemí“, tedy i velikost firem a struktura vlastnictví půdy. Jak se ukazuje, české zemědělství umí vyrobit za srovnatelné náklady velkou většinu základních potravin. Ani na domácím trhu s nimi však nemají na růžích ustláno, a tak postupně některé výroby a některé plodiny opouštějí. Teoreticky jsme schopni vlastní produkcí pokrýt asi 70 % spotřeby potravin, což je za uplynulých 20 let značný pokles. Ne všechno má logiku. Pokles výroby vepřového a drůbežího masa, nebo třeba jablek, se bude těžko dohánět. Zemědělství neumí ztlumit výrobu tak, že vyhlásí celozávodní dovolenou nebo zruší noční směny, a hlavně ji neumí ze dne na den obnovit.
Za těchto všech okolností je opravdu škoda, když si malí zemědělci nerozumí s velkými, když se vedou války, které konkurence nezná a kterými se prostě nezdržuje. Dotace nejsou v principu dobrou věcí, ale v evropském kontextu jsou bohužel nutné z jediného důvodu: bez srovnatelné státní pomoci by české zemědělství neobstálo v konkurenci. Disponibilní zdroje je tedy nutné umístit tak, aby skutečně pomáhaly zemědělství jako celku. Jestli je dostane malý nebo velký, je tak trochu druhá věc.
Foto: Pixabay
Zdroj: Martin Švehla
<
