Stát neumí říct, o co mu jde. Bez toho firmy v Česku neudrží, říká nový šéf komory

Než byl v květnu do čela podnikatelské organizace zvolen, působil v ní jako místopředseda. Dlouholetý člen ODS byl poradcem premiéra Petra Fialy pro eGovernment a digitální transformaci.

Nyní nabádá stát, aby zrychlil rozhodovací procesy: „Je to jen věc odvahy. Neexistuje žádná objektivní překážka, proč by nemohlo dojít ke společenské a politické dohodě, že tento trend změníme. Že budeme na špici Evropy.“

Není načase si přiznat, že české ekonomice ujel vlak?

Situace je skutečně vážná, v určitých ohledech je pět minut po dvanácté. Chceme zásadní odvážná rozhodnutí, která učiní českou ekonomiku konkurenceschopnou. Chceme, aby se některá klíčová rozhodnutí v legislativě a strategických oblastech udělala v následujících měsících. Nemůžeme čekat roky a stále debatovat. Něco by šlo už stihnout do konce letošního roku, další kroky do konce prvního čtvrtletí toho příštího.

Má podle vás česká ekonomika vůbec ještě co nabídnout?

Pořád je tady dost šikovných lidí a ukazuje se, že v některých oborech podnikání zůstáváme nebo můžeme být na špičkové úrovni. Naši lidé se prosazují v zahraničí a zakládají firmy tam. Škoda že tu není takové prostředí, aby část z těch projektů realizovali tady. Jde o služby nebo zboží s vysokou přidanou hodnotou. Musíme se vážně zamyslet nad tím, co by je přivedlo zpátky. Chybí nám pracovní síla. Pokud to se nezmění, časem tu nikdo nebude zakládat firmy. Některé státy jsou schopny pracovníky ze zahraničí na svém pracovním trhu umístit rychleji.

Jak to tedy vyřešit?

Věřím, že vládní výbor pro strategické investice, který premiér založil, skutečně prokáže svou opodstatněnost a nabere na síle i na tempu. Jsou vytipované právní předpisy, které by bylo možné novelizovat ve velmi krátké době, nebo nové, jež by mohly jít do parlamentu. Mají umožnit dělat exekutivní rozhodnutí a spustit některé věci podstatně rychleji a jednodušeji. Například se bavíme o rychlejším příchodu a snazším zaměstnávání zahraničních pracovníků, což je připraveno na ministerstvu vnitra.

Ať se podíváte na jakoukoliv oblast – energetiku, průmysl a podobně -, Česku chybí dlouhodobá vize. Proč?

Česká vlastnost je odkládat věci na poslední chvíli a tlačit je před sebou. To mnohdy vede ke stavu, že jsme schopni se během velmi krátké chvíle vypnout k velkému výkonu. Věřím, že v situaci, která nastala, budeme schopni se stmelit a najít širokou společenskou a politickou shodu na tom, aby se některé věci během krátké doby pohnuly kupředu. Stát často není schopen vydat jasný signál, co vlastně očekává, co potřebuje, jak se chce profilovat. Na druhou stranu jsem na konferenci Česko na křižovatce slyšel premiéra Petra Fialu, jak některé z těch věcí trefně pojmenoval.

Co konkrétně?

Že máme malou sebedůvěru a neumíme najít společenskou shodu, že musíme změnit mentalitu, v některých oblastech být lídři, a ne ti, kdo se vezou a reagují na dění kolem.

A co tedy ty hlavní kroky, co udělat musíme?

Jednoznačně je to dobudování energetické, dopravní a datové infrastruktury. Další oblast, která by se měla okamžitě probudit a posunout dopředu, je výstavba nájemního bydlení. Nemůže přece trvat tak dlouho, než se schválí bytový projekt.

Proč Hospodářskou komoru trápí nájemní bydlení?

Kvůli mobilitě pracovní síly. Pokud je práce na druhé straně republiky, musí být možnost tam i bydlet. Přineslo by to zpružnění pracovního trhu, ale také další efekty. S tím souvisí také dopravní infrastruktura, která umožní dojíždět rychleji za prací. Je nutné budovat vysokorychlostní tratě nebo dobudovat dálniční a navazující dopravní síť.

Udělali jsme už něco takového?

Moc toho nebylo. Ze své vlastní zkušenosti ale vím, že se příklady dají najít v digitalizaci. Mluvím o Czech Pointech, datových schránkách či základních registrech, tedy o sdílení dat o lidech a firmách, o adresách. To jsou naprosto výjimečné a unikátní projekty, které nám závidí celá Evropa. Jenže je neumíme prodat a v horším případě, bohužel, si vlastní projekty často kritizujeme. Například datové schránky. Nebo si vezměte bankovní identitu. Soukromý sektor se státním dokázaly vytvořit velmi kvalifikovaný právní tým. Inspirovali jsme se v zahraničí a byli jsme během několika měsíců schopni připravit normu, která nyní usnadňuje život všem – lidem i firmám.

Na Bank ID jste spolupracoval s bankami, jako náměstek jste zaváděl Czech Pointy a datové schránky. Nejste zklamaný, jak po 15 letech vypadá eGovernment?

Má to dva rozměry. My jsme opravdu v letech 2007 až 2011, kdy ty projekty startovaly, patřili k evropské špičce. Bohužel přišly úřednické vlády a už to pro ně nebyla priorita. Naštěstí ta infrastruktura existuje a pořád máme na čem stavět. Po pravdě mě nejvíc mrzí, že jsme ztratili tah na branku a začali přešlapovat na místě. Mohli jsme se dnes skutečně srovnávat s Estonskem. Máme tady kvalitní lidi, máme dodavatelské firmy a máme i know‑how. Jediné, co nám schází, je zaměřit se na cíl a tvrdě za ním jít.

Radil jste premiérovi. Proč jste s tím neudělali víc?

Hlasitě a viditelně jsem podporoval pozici místopředsedy vlády pro digitalizaci. Očekával jsem, že Ivan Bartoš, který tuto funkci nyní zastává, bude k digitalizaci státu přistupovat s daleko větším osobním nasazením. Není to tak, že z jednoho místa něco nařídíte nebo že postavíte úřad a tím se všechno samo zařídí. Jde tady o stovky kontaktů, setkávání, vyjednávání, přesvědčování a motivaci těch, kteří reálně digitální transformaci veřejné správy dělají. Buď vám tito klíčoví lidé uvěří, že to je vaše priorita, nebo prostě zůstanou vlažní a pasivní.

Se základem, který máme, jsme mohli být lídři, ale teď se v evropském srovnání pohybujeme na spodních příčkách. Přitom v e‑commerce Česko patří dlouhodobě mezi nejlepší země Evropy. To znamená, že problém není v adaptaci lidí na digitální technologie, ale v samotné nabídce digitálních služeb. Stát ji dlouhodobě není schopen připravit.

Ale abych nebyl úplně nespravedlivý – i v české veřejné správě jsou výjimečné úřady a lidé, kteří jsou těmi pověstnými ostrůvky pozitivní deviace. Určitě Český úřad zeměměřický a katastrální a jeho systémy. Nově se k digitalizaci agend státu výjimečně dobře staví na ministerstvu práce a sociálních věcí. Jejich projekt digitalizace jednotného měsíčního hlášení je přesně to, co může snížit zbytečnou administrativu státu i podnikatelům‑zaměstnavatelům.

Měla by vláda v době obřího státního dluhu investovat, nebo tento dluh splácet?

Měla by dělat obojí. V některých oblastech jsme prostě podkapitalizovaní. Dlouhodobě se do nich neinvestovalo a my musíme najít způsob, jak tam peníze dostat. Naopak v běžném provozním rozpočtu by bylo optimální, aby byl vyrovnaný. U strategických investic si řekněme, že pokud tady bude stabilní právní prostředí, stabilní investorské prostředí, rychlé povolovací procesy, třeba energetické firmy budou v Česku investovat.

Co tou stabilitou myslíte?

Obecně když bude dlouhodobý výhled například na 10 až 15 let. To platí stejně pro datové sítě. U bydlení zase musíme umožnit pojišťovnám a důchodovým fondům, aby mohly investovat více do nemovitostí a konkrétně do nájemního bydlení. V dopravní infrastruktuře, kterou vlastní stát, tedy dálnice, musíme hledat mimořádné zdroje na dofinancování. Není normální, abychom po 30 letech neměli dálniční spojení s Polskem ani s Rakouskem. Oba státy ho ze své strany mají dávno dobudované.

Banky přišly před několika lety s Národním rozvojovým fondem, ale za celou dobu se v něm neobjevil jediný státní projekt, který by bylo možné zainvestovat.

Správná cesta je jít přes Národní rozvojovou banku, což je obvyklý model všude kolem nás. Ta má zakládat příslušné fondy k zajištění vícezdrojového fondového financování. Spíš bych ale mluvil o fondu pro strategické investice, který by zejména dokázal financovat projekty dopravní infrastruktury. Je to obvyklé v Německu, Rakousku, Lucembursku a jinde v Evropě, a tak nevidíme důvod, proč by stejný systém nešlo použít i v Česku.

Na rozdíl od těch zemí je Česko čistým příjemcem dotací. I stát raději investuje peníze, které takto dostane z EU.

My ale chceme jednat o zcela jiném konceptu. O zapojení soukromých dlouhodobých zdrojů do financování strategické infrastruktury. Není možné spoléhat donekonečna na evropské peníze. Dotace by neměly být základem celého nového systému finančních nástrojů, protože jednou tu také nemusí být. Ale mohou být jedním ze startovacích zdrojů, pomoci systém aktivovat. Navíc zapojení soukromých zdrojů může přinést tolik potřebné ověření, jestli jsou vybrané strategické projekty ekonomické a efektivní.

Není načase hodit míč na stranu firem?

Chceme daleko více mluvit o spolupráci veřejného a soukromého. Budoucnost Česka je přece náš společný zájem. Některé strategické investice musí udělat stát a je možné do jejich financování zapojit soukromý sektor. Některé investice musí udělat soukromníci a k tomu očekávají stabilní investorské prostředí. Chuť státu investovat do strategické infrastruktury bude, tomu věřím, silným impulzem pro soukromé investice.

Ale je třeba si na rovinu říct, že pokud tady nebude jasná vize na straně státu, pak nejen nadnárodní firmy v republice nebudou podnikat a nebudou ani zaměstnanci, kteří u nich budou pobírat plat. Co z toho plyne? Že do státního rozpočtu nepůjdou ani daně firemní, ani zaměstnanecké. A to by byl pro budoucnost Česka opravdu velký problém. Dále jsem přesvědčen, že když do strategických investic pustíme soukromý kapitál, dohled nad tím, jak se peníze utrácejí, bude efektivnější. Kdo je vloží do fondu strategických investic, nebude chtít, aby se někde toulaly, projídaly nebo znehodnocovaly.

Máte vhodný příklad funkční spolupráce veřejného a soukromého sektoru?

Určitě je to podpora exportu a investice ze zahraničí. Vždy když tu vznikne nějaká státní entita, podnik či agentura, časem se z ní stane běžný úřad, který je neakceschopný, protože je svázán vnitřními pravidly či politickým rozložením sil. To svazuje inovace, které potřebujeme. Svět se dynamicky mění, ale struktura státních a státu podřízených organizací není pružná, nebo se dokonce stane zabetonovanou. Dokážu si představit modely, kde takové instituce jsou společně vedeny státem a zástupci soukromého sektoru v partnerském režimu, ale také, že některé aktivity budou zajišťovat třeba komory a svazy.

V debatách o zaostávání za světem jsou výrazným tématem odchody firem z Česka, odliv dividend a míra reinvestic. Jak to změnit?

Stát musí říct, co chce, a mít realistický plán, jak to udělat. Pak může silně motivovat firmy, že svoji pobočku nepřesunou do Polska či jinam. Podívejme se, čím jsou atraktivní státy jako Nizozemsko nebo Lucembursko. U nich to budou finanční a daňové podmínky, jednoduchost zakládání společností. Je to rovněž věc kapitálového trhu a třeba i zapojení zaměstnanců do firemních programů v podobě zaměstnaneckých akcií.

Nebo další věc – jak dát šanci start‑upům a jak jim umožnit získat kapitál? Přece nepotřebujeme dávat jim dotace. Do start‑upů a do inovací mají primárně jít soukromé peníze. My jim musíme vytvořit podmínky, aby tady chtěly být a zakládat další a další inovativní firmy a projekty. Musíme chtít, aby tady zůstávali lidé a firmy se zajímavými nápady, kterými jsou schopni překračovat hranice republiky, a v oblastech jako je digitalizace, automatizace, robotizace, farmacie, nanotechnologie, zdravotní prostředky, umělá inteligence a další nás posunout mezi světovou elitu.

Ale třeba vládní konsolidační balíček dopadá negativně i na prodeje start‑upů.

V okamžiku, kdy se stanoví nějaký cíl, musí se tomu uzpůsobit všechno ostatní. Pokud bylo cílem zastavit růst veřejného dluhu, konsolidovat veřejné finance, pak říkáme – je to cesta správným směrem. Byť i za nás říkáme, že některá opatření nemusí přinést takový efekt a některá opatření mohou znamenat, že se podmínky firem dočasně zhorší. Ale očekáváme jasnou vizi, kam bude Česká republika směřovat z hlediska strategických investic.

Jak je možné, že to byla vaše pravicová vláda, kdo s daní na banky a energetiku šel proti vlastnímu elektorátu?

Ve chvíli, kdy potřebujete vyřešit energetickou krizi a obrovský růst cen energií může ohrozit fungování společnosti, ať už domácností, veřejného sektoru nebo firem, musíte balancovat rozpočet. Takže mimořádně musíte posílit příjmy. Zároveň windfall tax není dlouhodobé opatření a tato mimořádná daň v čase sama zmizí. Teď za podnikatele a firmy říkám, že chceme nastavit dlouhodobá opatření, která nám pomohou s podmínkami pro podnikání. Omezení byrokracie, omezení zbytečných regulací, jasnou investiční strategii státu a stabilní investorské prostředí. Před rokem jsme byli ve zcela mimořádné situaci, která potřebovala mimořádné řešení. Nějak jsme ji přežili, nyní je čas na dlouhodobá strategická rozhodnutí.

Kompletní rozhovor si můžete přečíst v aktuálním vydání týdeníku Ekonom.