Jsme příliš málo zadlužení! To hlásá vláda a její propagandisté. Obhajují tím hrozivý růst rozpočtových deficitů – a ještě ho vydávají za cosi prospěšného. Prý se tím nastartuje skvělý hospodářský růst, který všechno zaplatí… Tak to ani náhodou!
Z řady důvodů to nebude fungovat. Jednak utrácení je návyková droga a závislost na ní vyžaduje větší a větší dávky schodků, jednak nikdo nikdy ještě nenastartoval prosperitu projídáním budoucnosti, jednak je stát mizerný investor. V tomto textu však rozeberu něco jiného: efekt setrvačnosti.
Že když začnete rozhazovat, chcete stále více, že dělání dluhů není cestou k bohatství, či že každá koruna, již vláda sebere soukromníkům, aby ji utratila sama, vždy vynese méně, než kdyby jim ji nechala, rozumní lidé vědí dávno. Všechny tyto faktory hrají proti národu, který si zvolí marnotratné populisty. A nakonec ho přivedou ke zkáze. Chci však upozornit ještě na další sílu, která vychází z čisté logiky a matematiky, je drtivá a nemilosrdná a obvykle nebývá zmiňována. Je to ta stejná, která činí strašně těžkým zastavit rozjetý vlak.
Trvá to dlouho, než se rozpohybuje obrovská masa mnoha vagonů. O rozpočtu platí to samé. Než se dluhy stanou fatálními, zabere to nějaký čas. Tím více, čím je daná země větší a bohatší. Nicméně, pokud nejste supervelmocí typu Spojených států, jejichž hospodářská váha je taková, že může doslova prorážet hory – neboť své problémy přenášejí na zbytek světa – jednou se roztříštíte o skálu. V obou případech ale působí setrvačnost, která při nárazu buď „zmáčkne“ celou planetu (jste-li dost velcí), nebo pouze vás.
Problémem demokracie je krátký mandát vlády. Během čtyř let se často nepozná, jak moc škodí budoucímu vývoji. Lidé nemají v hlavě kalkulačku, aby si spočetli poměr mezi hmotností, zrychlením a prodlužující se brzdnou dráhou potřebnou v každém bodě cesty k bezpečnou zastavení. Vidí jen výhled z oken vlaku, který dle nich stále ještě jede pomalu – a už vůbec netuší, že někde před nimi číhá skála, či útes. Do ní nezadržitelně narazí, či z něj spadne úplně jiný kabinet, než ten, jenž soupravu nezodpovědně rozjel.
Ano, nejen správná rozhodnutí, ale i ta špatná se většinou projevují se zpožděním. Takže populistům je úplně jedno, co činí. Oni neodnesou důsledky svých selhání. Zvláště když (právě kvůli tomu, že katastrofa dorazí „až někdy jindy“) vždy dokáží před svými voliči hodit vinu na jiné. Chovají se dle marketingového hesla: „Kup hned, druzí zaplatí později!“. A nebude to levné… Pro názornost uvedu tři příklady, jak to funguje: inflaci, deficity (zadlužení) a úroky z dluhopisů.
Pamatujete na bojový pokřik „Fialova drahota“? Babiš s ním vyhrál volby. Jenže za inflaci mohl on sám. Rozpumpoval ji bezuzdným rozhazováním až na 11 % (tolik činila před ruským přepadením Ukrajiny). V těchto případech je interval setrvačnosti 12 – 18 měsíců. Tolik je třeba k zastavení cenového rychlíku, i když se další vláda chová zodpovědně. Ani opatření centrální banky nezafungují ihned. Další procenta přidaly ceny paliv. Babišova a Putinova drahota dosáhla vrcholu v lednu 2024. Do roka bylo po ní.
Pak tu máme deficit. Marketéři ANO ho za Fialovy vlády uvádějí v absolutních číslech. Nesmysl. Podstatný je jeho poměr k HDP, ale především trajektorie. Tedy zda vláda zadlužování brzdí, či urychluje. Nikdo tu mašinu nezastaví „na pětníku“ tedy za rok. Faktem je, je minulý kabinet zpomalil na méně než poloviční rychlost (z 6,7 % na 2,8 % HDP). A pokud současná koalice pořád omílá, že v součtu šlo za čtyři roky o sekyru 1,2 bilionu, tak kdyby vlak jel dál Babišovým tempem, dělalo by to 2,1 bilionu, tedy o 900 miliard víc.
Konečně tu je otázka, za kolik si půjčujeme. Úroky prodražují dluhovou službu. Rostou, když se zvyšuje poměr zadlužení vůči hrubému domácímu produktu. Ale ne nutně a není to jediný parametr. Trhy především oceňují schopnost splácet. Takže když se vidělo, že vyhraje hnutí ANO, zvedly nám cenu předem. Zatímco Maďarům ji po pádu Orbána snížily. Banky se zkrátka „lekly“. Takže na desetileté státní dluhopisy si nyní půjčujeme za 5,36 %, což je skoro nejvíce v Evropské unii. I řečtí bankrotáři to mají za 4,39 %.
A nyní ona zdrcující setrvačnost. Stále splácíme levnější půjčky z minulosti, těch nových je méně. Jestliže letos za dluhovou službu vydáme 110 miliard (což je více než rozpočet ministerstva vnitra) a příští rok 130 miliard, je to sice hrozné, ale za zvětšením té sumy je pořád „jen“ rostoucí dluh. Průměrný úrok činí (zatím) něco přes 3 %, nikoli 5,4 %. Jinak bychom za ni v roce 2027 platili už 215 miliard! Zde tiká časovaná bomba. Jak se budou levnější dluhopisy refinancovat dražšími, porostou splátky – i kdyby se nezvyšoval samotný dluh.
Kdyby byla politika spravedlivá (jako že není), musel by Andrej Babiš drtivě prohrát loňské volby. A to právě kvůli tomu, co v kampani tak moc kritizoval: inflaci a deficity. Oboje zavinil sám. Co rozjel, už kvůli mocné setrvačné síle nešlo zastavit. Ale přišlo to se zpožděním a tak dokázal svalit odpovědnost na své nástupce. Propagandu umí. Nyní se to chystá pro velký úspěch zopakovat. Za této vlády schodky už neklesají, ale zase závratnou rychlostí rostou a inflace se chystá rovněž vyrazit směrem vzhůru.
I když koalice ANO, SPD a Motoristů skončí, problémy, které rozpohybovala, budou v důsledku setrvačnosti nezastavitelně narůstat. Ať se to týká inflace či deficitu – což jsme již viděli po roce 2021. Nově s k tomu přidává nejhorší katastrofa, jíž jsou úroky z dluhů. V roce 2029 můžeme za dluhovou službu vydat až 180 miliard. Skoro tolik, kolik na obranu. Babiš se bude ještě modlit, aby prohrál a opět za něj někdo jiný odnesl drtivý náraz do zdi. A ten jistě přijde, půjde-li to takhle ještě pár let. Voliči se pletou, ale zákony fyziky nikdy.
Martin Schmarcz, vydavatel revue SPEKTÁKL, spektakl.gazetis.to
Autor: Martin Schmarcz
Foto: Vytvořeno umělou inteligencí v ChatGPT
<
