Podle studie konzultační společnosti Gallup stoupl loni a předloni podíl lidí trpících stresem v práci na 44 procent. Je to o šest procentních bodů víc než před pandemií covidu. Nejhůř jsou na tom Severní Amerika a východní Asie, kde se s extrémním mentálním tlakem musí vyrovnávat více než polovina pracujících. V Česku jsou to zhruba dvě pětiny.
Je otázka, zda při tomto tématu hovořit o postpandemické době. „Stále ještě se projevují dopady pandemie covidu‑19 na psychiku lidí. Zdálo se, že je za námi, ale přišla válka, energetická krize a další obavy o budoucnost. Stres se nahromadil a nyní pozorují firmy a psychologové zvýšený výskyt syndromu vyhoření a masivní změnu životních priorit,“ říká Jiří Halbrštát, manažer náboru a marketingu pracovní agentury ManpowerGroup.
Podle ředitele personální společnosti Grafton Recruitment Martina Mala neprospívá mentální pohodě ani vysoká inflace a zdražování a s nimi spojené existenciální obavy. „Z našeho průzkumu vyplynulo, že plných 38 procent českých zaměstnanců si myslí, že se v zemi žije špatně. Třetina pocítila dopady současné ekonomické krize v práci. Kvůli inflaci a zdražování musela polovina respondentů začít šetřit,“ dodává.
Stres v práci začal globálně růst už za finanční krize v roce 2009, po pár letech se ale čísla usadila ve stabilní hladině. Další nárůst začal právě po startu pandemie covidu.
Richard Valtr, šéf softwarové firmy Mews, si myslí, že jde o pozitivní stav, pokud je potřeba rychle vyřešit problém. „Dlouhodobě je ale pro lidi hrozně těžký. Pod stresem nedokážou dobře přemýšlet, dělají zkratkovitá rozhodnutí a nejsou tak kreativní,“ řekl nedávno v rozhovoru pro Ekonom.
Zvýšení stresu v práci odpovídá nižší míra aktivity zaměstnanců ve firmách i podle analytiků Gallupu. Globálně se jen 23 procent lidí zapojuje do dění aktivně a přichází s novými nápady, zatímco 59 procent dělá maximálně to, co po nich nadřízení požadují, a nejsou ochotni ničeho navíc.
Nejnižší míru angažovanosti v práci vykazují Evropané, naopak nejaktivnější jsou v jižní Asii, USA a Kanadě. „Vztah lidí k zaměstnání se ve Spojených státech a Evropě liší. Práce bývá v USA více součástí osobní identity a zaměstnání může být vnímáno jako cesta k úspěchu a prosperitě,“ říká Halbrštát. „V Evropě se naopak klade větší důraz na rovnováhu mezi prací a osobním životem i na hodnoty mimo pracoviště. Evropané také mají výrazně více dovolené a kratší pracovní dobu. Jsou mnohem více chráněni proti výpovědi – propustit někoho je oproti zámoří poměrně komplikované a drahé, což také může mít dopady na angažovanost konkrétních osob.“
Doma je víc než v práci
Tato takzvaná tichá rezignace (angl. quiet quitting) se rozjela zejména v posledním roce a půl. Přestože ji řada lidí odsuzuje, nejde čistě o negativní společenský jev. „Lidé, kteří nechtějí dělat nic nad rámec svých explicitních povinností, pracovat přesčas nebo brát práci za někoho jiného, a vůbec se nechtějí nechat nikterak v zaměstnání stresovat, jsou často velmi aktivní v soukromém životě a chtějí minimalizovat energii a čas v práci, aby jich měli co nejvíce na své záliby. Nemusí to být tedy věc flákání a nicnedělání,“ vysvětluje Halbrštát.
Jak uvedla konzultantka Paige Westová pro CNN, tito zaměstnanci mohou v profesi vynikat, ale nepracují přesčas, když za to nedostanou odměnu.
Nárůst tiché pracovní rezignace vyvolala pandemie covidu, kdy řada firem uložila svým zaměstnancům další povinnosti, protože nebyly připraveny na náhlé změny režimu, typicky hromadnou práci z domova. Také se ztížila komunikace.
Zvýšená míra pracovního stresu a frustrace vede podle analýzy Gallupu také k tomu, že se ve světě víc než polovina zaměstnanců poohlíží po nové práci nebo ji aktivně hledá.
Spočítat si ztráty je umění
V Česku si podle Graftonu aktivně hledá novou práci čtvrtina zaměstnanců a další třetina je otevřena zajímavým nabídkám. Podle průzkumu společnosti LMC, pod niž patří služby Jobs.cz nebo Práce.cz, se podíl lidí, kteří v práci často zažívají negativní pocity, letos zvýšil na 78 procent. Vyvolává je zejména nedostatek ocenění za práci a příliš vysoká nálož povinností. „To je podhoubí, které vede k ponižování až šikaně, což v různé míře zažívá 44 procent lidí,“ říká Tomáš Ervín Dombrovský, analytik firmy LMC.
Podle jejího průzkumu se pracovní fluktuace v Česku za posledních 12 měsíců zvýšila ze 14 na 17 procent. Necelá polovina těchto lidí podala výpověď, přestože byla v předchozí práci spokojena, ale třeba dostala lepší nabídku nebo chtěla změnit náplň práce. Více než polovina ovšem změnila práci kvůli frustraci.
Spokojení zaměstnanci odhadují, že nejsou schopni dělat svou práci dobře v průměru asi pětinu času, u frustrovaných je to 40 procent a u těch, kteří zažívají ponižující jednání nebo šikanu, už přes polovinu pracovní doby. „To vyvolává brutální byznysové ztráty, ale málokterá firma si je dokáže spočítat.
Poznají to, až když se rozjede fluktuace, musí ji okamžitě řešit a propisuje se jim do nákladů na náborech, zaučování a zpomalení firmy,“ říká Dombrovský.
Chabé zapojení zaměstnanců do práce znamená, že světová ekonomika ročně přichází podle analytiků Gallupu téměř o devět bilionů dolarů, což je necelá desetina globálního HDP.
Odborníci doporučují několik základních pravidel, jak situaci změnit. Pracovat se dá i s vnějšími faktory, jako je vysoká inflace. „Firmy se mohou otevřeněji bavit se zaměstnanci o mzdách i o tom, proč je nejsou schopny zvyšovat. Když to nepomáhá, mohou nabídnout kompenzaci třeba v podobě benefitů nebo pomoci překlenout období, kdy mají zaměstnanci mimořádné výdaje,“ radí Dombrovský.
Zaměstnavatelé se vyhnou zbytečnému nárůstu personálních nákladů také tím, že se budou víc ptát zaměstnanců, co je trápí, a včas řešit potenciální spory. „Zvlášť v době, kdy je hodně stresu a firma je pod tlakem, musí vést manažery k tomu, aby o své lidi pečovali v rovině běžného každodenního řízení. Měli by chválit dobrou práci. Nemá to být ‚zaopatřovací ústav‘, ale pozitivní zpětná vazba musí být,“ říká analytik LMC.
Také podle studie Gallupu se spokojení zaměstnanci víc zapojují do dění ve firmě a přinášejí nové nápady.
V takové situaci se objevuje mezera mezi firmami, které berou zaměstnance jen jako „zdroj“, a těmi, které se o ně snaží pečovat, pomáhají jim v tísni nebo třeba poskytnou volno při závažnějších zdravotních problémech v rodině. Zaměstnavatelé s lepší pověstí pak budou snáze nabírat kvalitní pracovníky, i kdyby jim nenabízeli vysoké platy. „Vzhledem k tomu, že v Česku zaměstnanci spíš scházejí, než přebývají, je to podle mě klíčový faktor, který dříve nebo později začne řešit výrazně více zaměstnavatelů,“ uzavírá Dombrovský.
