Od května 1998 do konce listopadu 2002 působil armádní generál Jiří Šedivý jako náčelník Generálního štábu Armády České republiky. Po odchodu do výslužby se stal jedním z nejrespektovanějších bezpečnostních a vojenských odborníků, komentátorem a konzultantem. Na Vysoké škole CEVRO Institut vede katedru bezpečnostních studií a je garantem programu MPA – Bezpečnostní a krizový management.
Není paradoxní, že dosavadní výsledek rusko – ukrajinské války ovlivnily v době technologických výdobytků velmi výrazně obyčejné buldozery, kterými vojáci ukrajinské armády rozorali přistávací plochu na letišti Hostomel a znemožnili tím výsadek ruských elitních jednotek, které měly ovládnout Kyjev?
Operace na letišti Hostomel nebyla jen o buldozerech. V prvních hodinách poté, co Rusko napadlo Ukrajinu, se totiž ukázalo se, že příprava ruského velitelského sboru byla velmi špatná, agresor nezvládl koordinaci činnosti jednotlivých druhů vojsk, což se ostatně táhlo po celý začátek takzvané speciální vojenské operace. Buďme za to rádi, nutno dodat. Příprava štábu se ukázala být hluboko pod úrovní potřeb vedení současné války.
Média zmiňují v souvislosti s válečným konfliktem nastartování českého obranného průmyslu. Odhaduji, že jsme vyprázdnili sklady a vyrábíme na starých linkách?
Česko, ale stejně tak všichni partneři v NATO či EU, bylo připraveno na určitý systém a průběh války k obraně našeho území, ve které, nutno říci, ještě nejsme. Proto zatím není vhodné investovat miliardy do obranného průmyslu a přeorientovat moderní továrny na zbrojní výrobu. Každá válka totiž jednou skončí a nastane otázka, jak dál. Proto jsou průmyslníci zdrženliví, chtějí mít jistotu, že o své investice nepřijdou. Ale to platí ve všech oblastech, jedná se o standardní ekonomické uvažování. Evropský zbrojní průmysl, včetně českého, dostane injekci, ale musíme být opatrní, abychom nemuseli konstatovat, že válka sice skončila v souladu s našimi představami, ale vedle toho nám zůstaly k jiným účelům nevyužitelné kapacity.
Stále ale platí Stalinovo rčení, že válka se vyhrává v továrnách?
Je tomu tak vždycky navzdory omezenému pohledu některých českých politiků a bezpečnostních analytiků, kteří nechápou význam logistiky a týlu. Přitom se jedná o zásadní prvek úspěšně vedené války. Proto Sověti po napadení Německem přestěhovali továrny za Ural, kde vyrobili více tanků, než Němci…
Což bylo do značné míry dáno tím, že nelpěli na kvalitě…
Tank ale nemusí mít dokonale zabroušené sváry, aby pěkně vypadal, když je navíc dopředu známo, že délka jeho životnosti je pár měsíců. Válečné konflikty vyhrává racionální účelnost, proto rozhodla kvantita zbraní při dodržení požadovaných technických parametrů, které dostali Sověti na frontu. Samozřejmě, všechno se mění v čase, jistá technologická úroveň je nezbytná. Dnes se ale například velmi často mluví o elektronických systémech, jejichž fungování je závislé na elektrické energii. Jaká je ale jistota, že voják v linii zákopu bude mít elektřinu, kterou potřebují například pro zaměřovací přístroje? Proto bude zajímavé a důležité vyhodnotit, jak probíhala celá bojová činnost na Ukrajině, do jaké míry se vyplatí mít technicky sofistikované zbraně, které jsou závislé na řadě faktorů, nebo jestli není pro vojáka důležitější jednoduchá a funkční zbraň.
Termín nastartování českého obranného průmyslu, může evokovat myšlenku, že do začátku rusko – ukrajinského konfliktu přešlapoval na místě?
Válka na Ukrajině, obranný průmysl nenastartovala, ale podpořila, a to nejen v České republice. Náš obranný průmysl se před válkou dostával postupně na čím dále vyšší úroveň, do státní kasy přispíval a přispívá nemalým objemem financí. Nicméně, jak už jsem říkal, je otázkou, co bude s kapacitami tohoto specifického průmyslového odvětví poté, co válka skončí. Již dnes se musí jednat o zásadní téma pro české zbrojaře. Každý stát si totiž drží v maximální možné míře vlastní know – how, protože schopností vyrábět zbraně posiluje vlastní suverenitu. Odpadá závislost na dodávkách ze zahraničí. Kromě toho se jedná o otázku prestiže. Stát, který umí vyrábět zbraně na patřičné technologické úrovni, tímto zároveň demonstruje vlastní schopnost výzkumu a vývoje.
Jak si v tomto ohledu stojíme?
Náš těžký obranný průmysl byl založen na schopnosti rekonstrukce a modernizace techniky, která ovšem logicky končí. Proto se musí orientovat na zbraně vyšší technologické úrovně, což bude vyžadovat velké investice do vědy, výzkumu, analýz. Budeme muset vycházet z toho, co se ukázalo být na Ukrajině jako dobré a co jako přežité. Český obranný průmysl se po určité době útlumu postupně vrací na pozici, kterou měl v minulosti. Je velká řada firem, které se stávají technologickými leadery ve svém oboru, nebo jsou partnery pro zbrojní giganty. Mezi takové giganty patří společnosti Czechoslovak group nebo Omnipol. Společnost Česká zbrojovka dokonce koupila tak významnou firmu, jakou je americký Colt, dnes Colt CZ. Nemalé úspěchy slaví firmy zabývající se vývojem a produkcí bezpilotních prostředků, nanotechnologií nebo umělou inteligencí. Příkladů by ale bylo mnohem více. Nejsme na tom špatně.
Náš obranný průmysl považujeme právem za rodinné stříbro, rozpočet resortu obrany teď finančně poroste. Přesto bojová vozidla pěchoty dovážíme z Rakouska nebo Švédska, stíhačky ze Švédska a USA…
Rakouská bojová vozidla pěchoty Pandur jsou Made in Czech, licenci si koupila společnost Czechoslovak group. Tatra Defensiv Vehicle je má právo dále vyvíjet a prodávat. Nevím, jak dopadnou švédská „bévépečka“ CV90, tam jsme na začátku. Ale zase musíme brát v potaz potenciál státu. realita je taková, že nemáme na to vyvinout a vyrábět nadzvuková bojová letadla. Na druhou stranu vyrábíme sice podzvukový, ale velmi kvalitní letoun L 159. A i když se projekt nepodařilo dotáhnou do konce z hlediska expanze na mezinárodní trhy tak každá země, které si naše letadla pořídila, je spokojena. Vynikajícími vlastnostmi disponují rovněž letouny Aero L39 Next Generation. Nevím o jiném státu z bývalého východního bloku, který umí vyrábět vlastní bojová podzvuková trysková letadla.
Četl jsem, že neexistují spřátelené zpravodajské služby, ale zpravodajské služby spřátelených států. Odhaduji, že stejně tak je tomu v otázce zbrojní výroby?
Každý stát se snaží logicky zajistit si v oblasti zbrojní výroby co největší suverenitu vlastními prostředky. To vzhledem k velikosti nezvládneme, ale velké státy k tomu směřují. Výroba zbraní je velmi složitá, sofistikovaná, váže na sebe vývoj, výzkum, aplikaci teorie do praxe. Zbraně jsou velmi dobrým vývozním artiklem. Takže každá členská země EU a NATO chrání vlastní ekonomické zájmy a do budoucna tomu nebude jinak.
Foto: GENERALS s.r.o.
Autor: Petr Bošnakov
<
