Estonský premiér Kristen Michal přijel do Berlína s jednoduchou, ale nepříjemnou matematikou: investovat do obrany dnes vyjde levněji než platit za důsledky agrese zítra. Přesvědčit zbytek Evropy, aby tuto rovnici vzal vážně, je ovšem stále těžší než samotné navyšování obranných rozpočtů.
Berlín v předvečer Ankary
Páteční setkání pobaltských lídrů s německým kancléřem Friedrichem Merzem nebylo jen dalším diplomatickým rituálem v přeplněném kalendáři. Odehrálo se těsně před summitem NATO v Ankaře, který začíná 7. července, a v době, kdy ruské drony a rakety znovu zasáhly Kyjev. Kaja Kallasová, vysoká představitelka Evropské unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, to řekla bez příkras: pouhá slova odsouzení útoky nezastaví.
Michal šel ještě dál. „Otázka už není, zda má Evropa dělat více pro svou vlastní bezpečnost. Otázka zní, jak rychle to dokážeme uskutečnit,“ prohlásil. A přidal argument, který by měl rezonovat i u těch, kdo obranné výdaje vnímají především jako zátěž pro státní rozpočty: cena selhání odstrašení se neměří jen v eurech, ale i ve ztracených životech, narušených ekonomikách a nákladech na obnovu.
Pět procent HDP jako nová norma
Estonsko samo jde příkladem. V roce 2026 zvýší obranný rozpočet o 42 procent – z 1,7 miliardy eur na 2,4 miliardy eur – a výdaje na obranu přesáhnou pět procent HDP. Země se tak zařadí mezi státy s nejvyššími obrannými výdaji v NATO v poměru k velikosti ekonomiky. Zároveň udržuje vojenskou pomoc Ukrajině na úrovni nejméně 0,25 procenta HDP.
Nejde o náhodu ani o demonstrativní gesto. Estonsko sdílí přímou hranici s Ruskem a jeho historická zkušenost se sovětskou okupací formuje bezpečnostní politiku dodnes. Vstup do NATO v roce 2004 byl pro Tallinn existenční pojistkou, nikoli jen geopolitickým symbolem.
Na summitu v Haagu v roce 2025 se členské státy Aliance zavázaly investovat do roku 2035 pět procent HDP do obrany – tři a půl procenta na základní vojenské výdaje a jedno a půl procenta na širší bezpečnostní investice. Estonsko tohoto cíle dosahuje jako první. Španělsko zatím zůstává jedinou zemí, která se k tomuto závazku nepřipojila.
Rozpočtová debata, která zdržuje
Evropská unie mezitím vede složitá jednání o svém příštím sedmiletém rozpočtu, který má začít platit v roce 2028. Návrh počítá s posílením výdajů na obranu a bezpečnost, spory mezi členskými státy o výši ostatních kapitol však hrozí celý proces zablokovat. Evropské lídry letos čeká ještě několik summitů věnovaných této problematice, včetně dvoudenního zasedání Evropské rady v listopadu.
Michal to shrnul větou, která vystihuje podstatu celé debaty: „Pokud Rusko dosáhne svých cílů, účet pro Evropu bude mnohem vyšší než dnešní pomoc Ukrajině.“
Evropské obranné výdaje sice v roce 2025 vzrostly o čtrnáct procent a za poslední desetiletí se přibližně zdvojnásobily. Evropští spojenci a Kanada loni zvýšili své obranné rozpočty o více než 139 miliard dolarů oproti předchozímu roku. Přesto zůstává architektura kolektivní obrany roztříštěná a nadále závislá na transatlantické podpoře, jejíž budoucnost je přinejmenším nejistá.
Ankara bude příští týden testem toho, zda Evropa dokáže Donaldu Trumpovi ukázat, že přebírá větší díl odpovědnosti za vlastní bezpečnost. Michal věří, že ano. Jenže levnější řešení ještě nikdy neznamenalo řešení jednodušší – a to si část Evropy možná uvědomí až ve chvíli, kdy bude pozdě.
Zdroj info: Politico.eu
Autor: Marek Hájek
Foto: Vytvořeno umělou inteligencí v ChatGPT
<
