„Existují případy firem, které mají rezervovaný i stonásobně vyšší příkon, než jaký reálně využívají,“ upozorňuje výkonný ředitel Svazu energetiky ČR Josef Kotrba. Podniky si však blokují kapacitu do zásoby. Podle Kotrby přitom existuje mnoho nástrojů, jak síti ulevit a uvolnit prostor pro nové projekty. V rozhovoru rozebírá také dopady blízkovýchodního konfliktu na českou energetiku, proměnu postojů evropských lídrů k jádru a k emisním povolenkám i mýty kolem větrné energetiky. Mluví i o budoucnosti české ekonomiky.
Na Blízkém východě se teď střídají chvíle příměří s eskalací. Lídři EU však prohlásili, že dopad konfliktu na energetické trhy bude dlouhodobý. Co nám blokády Hormuzského průlivu ukázaly o stavu české i evropské energetiky?
Na celkové hodnocení je ještě brzy. Nicméně se ukázalo, že ve srovnání s jinými regiony má Evropa jednu zásadní nevýhodu. Nedokáže rychle nahradit zemní plyn. Naopak, třeba Čína disponuje obrovskou flexibilitou. Část své výroby z fosilních zdrojů dokáže v případě potřeby operativně přesunout od spalování plynu k uhlí. Takový manévr odlehčí zejména Číně samotné, ale i globálním trhům včetně Evropy. I když v Evropě stále existují uhelné zdroje, hraje plyn roli kritické „závěrné“ elektrárny. Zapíná se vždy, když je potřeba více elektřiny, a stanovuje po velkou část roku velkoobchodní cenu. Stejně zásadní roli hraje plyn i ve vytápění napříč evropskými zeměmi.
Znamená to, že se uhlí bude v Evropě používat více?
Cena emisní povolenky už neatakuje rekordní vrcholy, což dává větší prostor pro výrobu z uhlí. I Sev.en Energy, která dříve avizovala ukončení provozu svých uhelných zdrojů, prodloužila provoz v Teplárně Kladno minimálně o další dva roky. Logika je jednoduchá: vyšší cena plynu táhne nahoru ceny elektřiny, což zlepšuje výnosy, a nižší cena povolenek k tomu přidává provozní prostor. Ale neznamená to, že uhlí přímo nahradí plyn v aktuální spotřebě. Spíše se o něco pozdrží plánovaný ústup od uhlí. Zatímco Čína dokáže zvýšit výrobu z uhlí a omezit plyn, u nás necháme jenom jet zdroje, které měly příští zimu skončit.
I když nyní těžko odhadneme, zda konflikt na Blízkém východě opravdu skončí, vidíme nějakou změnu v přístupu k uhlí?
Uhlí je dominantním energetickým zdrojem pouze v několika málo zemích. V Německu, Polsku a v Česku. Němci si vymínili možnost podpory uhlí skrze kapacitní mechanismy, kdy provozovatelé dostávají zaplaceno za to, že nevyrábějí, ale jsou připraveni elektrárnu kdykoliv spustit. Důvodem je zpoždění ve výstavbě plynových zdrojů. Základní myšlení se ale nezměnilo, stále chtějí uhlí nahradit kombinací obnovitelných zdrojů a plynu. Poláci vsadili na výstavbu jaderných elektráren spolu s větrem a plynem. Nyní se soustředí na to, aby na tento přechod získali od EU co nejvíce peněz. Takže v Evropě žádní spojenci pro dlouhodobé zachování výroby elektřiny či tepla z uhlí nejsou.
Během konfliktu byly v mnoha zemích poničeny závody na zpracování surovin, například v Kataru, a jejich oprava může trvat měsíce i roky. Hrozí Evropě kvůli nedostatku plynu omezování spotřeby?
Větší problém může nastat u ropných produktů. Role Perského zálivu v produkci ropy je mnohem významnější než u plynu. Katar sice představuje asi 20 procent trhu se zkapalněným zemním plynem (LNG), ale LNG samotný tvoří jen menšinu světového obchodu s plynem. Katar produkuje méně než pět procent veškeré světové těžby. LNG nicméně určuje cenu na trzích, a proto došlo k jejímu prudkému nárůstu. Z hlediska fyzické bilance není situace tak hrozivá. Část problémů vyřeší cena, skoro 50 korun za naftu u pumpy přirozeně omezí spotřebu. U elektřiny a plynu jsme od drastických regulačních stupňů známých z doby komunismu stále velmi daleko. A ani se jich nejspíš nedočkáme.
Platí to i v teplárenství, které je na uhlí závislé ještě víc než výroba elektřiny a u nějž se plánuje přechod na plyn?
Současné problémy s dovozem plynu tyto plány nezpomalí. I kdyby se skrz Hormuzský průliv nedalo nic převážet, během pár let ve světě vzniknou nová zkapalňovací zařízení. Tím hlavním úzkým hrdlem je nedostatečná kapacita pro zkapalňování LNG, aby bylo možné plyn po světě převážet. Nikoliv samotná produkce plynu.
Josef Kotrba (60)
Dlouhá léta byl řídícím partnerem poradenské společnosti Deloitte ČR, poté vedl Český plynárenský svaz. Od loňského léta je výkonným ředitelem nově založeného Svazu energetiky ČR, který sdružuje největší hráče sektoru. Svaz má přes 60 členů s více než sto tisíci zaměstnanci.
Několik evropských lídrů zmínilo, že ústup od jádra byla chyba. Jak to vnímáte? Dokážete si představit, že se třeba Německo k jádru vrátí, nebo je to jen rétorika?
Pohled Evropy se zásadně změnil, což je skvělá zpráva. Jádro je stabilní, bezemisní a dlouhodobý zdroj. Pokud něco postavíme v příštích deseti letech, budou z toho těžit ještě naše děti, až půjdou do důchodu. V Německu je sice slyšet, že odchod od jádra byla chyba, ale návrat ke starým elektrárnám je prakticky nemožný. Brání tomu nejen regulační nastavení, ale i lidský faktor. Němci nechali personál v elektrárnách přesluhovat a nové lidi nevzdělávali. Jakmile takový provoz jednou zavřete a ztratíte lidi, nelze to naráz obnovit. Proto se teď v Německu mluví spíše o modulárních reaktorech, což je způsob, jak napravit chybu a neztratit u toho tvář. Nicméně jejich prioritou zůstávají plynové zdroje, které musí vykrýt výpadky z obnovitelných zdrojů v období, kdy slunce nesvítí a vítr nefouká.
Dotkli jsme se tématu energetických úspor. Existuje pro ně ještě ve firmách prostor, nebo už se po energetické krizi před čtyřmi lety vyčerpal?
Před začátkem války na Ukrajině byly náklady na energie pro domácnosti i firmy tak nízké, že se do úspor investovalo v podstatě jen s využitím dotací. To se změnilo, o energetice se ve firmách přemýšlí mnohem více. Prostor pro úspory je stále obrovský, zejména v řízení spotřeby. Tedy neodebírat elektřinu, když je cena vysoká. Nemluvím přímo o zastavení výroby, ale třeba o využívání flexibility. Tedy tlumit méně významné spotřebiče v době energetické špičky. Typickým příkladem je ohřev vody v bojleru. U něj je jedno, jestli se spustí teď, nebo za dvě hodiny. Kumulovaný příkon těchto zařízení je gigantický, je to v řádu výroby Temelína. Ale s tímto potenciálem se zatím pracuje málo.
Co by mohlo být impulzem k tomu, aby se začalo, ať už ve firmách, nebo v domácnostech? Pomohou chytré elektroměry?
Ty samy domácnost ke změně chování nepřinutí. Skutečný dopad budou mít až masově nabízené produkty. Dodavatel energií ovládá část spotřeby zákazníka, například zmiňovaný bojler, a výměnou za to mu poskytne slevu na faktuře. Nevěřím tomu, že by domácnosti přešly na spotové ceny a samy aktivně řídily každý spotřebič podle toho, zda je v dané čtvrthodině cena elektřiny vysoká, nízká, či dokonce negativní. Existují sice systémy pro chytrou domácnost, které dokážou dům osadit řídicími prvky, ale to zůstane spíše koníčkem pro nadšence. Návratnost není taková, aby šlo o masový byznys. U firem bude hlavním spouštěčem cena a volatilita trhu. Po uklidnění situace v roce 2022 totiž úprk k alternativám skončil stejně rychle, jako začal.
Může k tomu přispět i postupně zaváděná nová tarifní struktura?
Má jiné cíle než přímou motivaci k úsporám nebo třeba k výstavbě domácích či firemních solárů. Jde hlavně o uvolnění dlouhodobě rezervovaných, avšak nevyužívaných kapacit. Historicky měly firmy rezervovaný příkon, „tlusté vedení“ k fabrice, v podstatě bezplatně. Drží si tak kapacitní opci, která je nic nestojí, ale soustava musí být dimenzovaná, jako by tuto kapacitu chtěli využít všichni najednou. To generuje obrovské náklady, které musí nést distributor a potažmo všichni odběratelé. Regulátor očekává, že nová pravidla uvolní významné množství kapacity v řádu nižších desítek procent, kterou by jinak bylo nutné draze stavět. Je to otázka férovosti. Ten, kdo způsobuje náklady na výstavbu a provoz sítě svou rezervací, by je také měl nést.
Jak se to dotkne konkrétních firem?
Existují případy firem, které mají rezervovaný i stonásobně vyšší příkon, než jaký reálně využívají. Jde třeba o areály, kde dříve byla výroba a dnes jsou tam sklady. Protože je nic nemotivovalo k omezení rezervace, nechávají si ji pro případ, že by tam někdy v budoucnu výrobu obnovily. Změna tarifní struktury tyto subjekty neožebračí, prostě jen budou muset svůj rezervovaný příkon snížit na úroveň, kterou skutečně potřebují. Pro jiné podnikatele to naopak může být příležitost, jak se konečně připojit k síti v lokalitách, které jsou dnes na mapě připojování „červené“ kvůli blokovaným kapacitám.
Pokusy o změnu tarifní struktury u domácností v minulosti ztroskotaly. Co se chystá nyní?
Před lety to narazilo především na politickou citlivost tématu ve vztahu k chalupářům. Chalupáři mají často velké jističe kvůli cirkulárkám, které vytáhnou jednou za čas. Tehdy plánovaný přesun plateb za distribuci ze spotřebované energie na velikost jističe by je zasáhl nejvíce. ERÚ nyní postupuje chytřeji a začíná u vyšších napěťových hladin, tedy u firem, které jsou schopné si situaci zkalkulovat a řídit. V této fázi se tedy změny netýkají nízkého napětí. U domácností se intenzivně přemýšlí, jak ošetřit spotřeby výjimečného charakteru. Řešením by mohlo být využití faktu, že o víkendech je přenosová soustava méně zatížená průmyslem. Technicky by šlo v rámci „chalupářského tarifu“ umožnit větší odběr během víkendu. Vyžadovalo by to však průběhové měření, například pomocí chytrého elektroměru, aby bylo možné ověřit, zda se zákazník skutečně chová podle pravidel. Aktuálně to však na stole není, nejdříve se vše vyzkouší na sektoru, který je na to připraven.
Kde jsou v současnosti nejslabší místa tuzemské sítě?
Jako celek je robustní. Byla dimenzovaná na mnohem větší a energeticky náročnější průmyslovou výrobu, než máme dnes. Problémem je však teritoriální nesoulad. Kapacita často není tam, kde ji zrovna potřebujete. Síť také nebyla vůbec připravena na masový nápor žádostí o připojení nových obnovitelných zdrojů a bateriových úložišť. Současný stav žádostí odpovídá více než desetinásobku ročního maxima zatížení soustavy. Investoři často podávají pět až osm žádostí na různá místa a čekají, kde dostanou stavební povolení, což je pro plánování sítě katastrofální. Situaci by měly vyčistit zavedené nevratné zálohy na žádosti, které sice nepokrývají celé náklady na investici, ale eliminují spekulativní blokování sítě zadarmo. Reálný efekt a pročištění trhu od těchto „mrtvých“ žádostí očekáváme koncem letošního roku.
Evropská komise nedávno navrhla úpravy v systému emisních povolenek ETS1. Jde pouze o technický manévr, nebo sledujeme začátek zásadní změny v přístupu k celému trhu?
Nejlépe to vystihuje německé slovo „jain“, tedy ano i ne. Dosavadní mechanismus fungoval tak, že povolenky stažené z trhu do takzvané rezervy tržní stability se při překročení hranice 400 milionů kusů definitivně rušily. Od roku 2023 se takto eliminovalo obrovské množství povolenek, které už nebylo možné obnovit. Teď se Evropa vrací ke stavu, kdy se povolenky v rezervě rušit nebudou. Pro okamžitý trh to neznamená nic, protože jsou v rezervě zmrazeny, ale Evropská komise si tím otevírá cestu k jejich budoucímu uvolnění. Předtím si tuto možnost dobrovolně uřízla.
Jaký to tedy bude mít reálný dopad?
Pokud se rozhodnou, že je z rezervy nikdy neuvolní, nezmění se v praxi vůbec nic. Přesto je to důležitá zpráva. V posledních letech všechna opatření směřovala k tlaku na snižování počtu povolenek a omezování plánů na jejich uvolňování. Toto je po dlouhé době první krok opačným směrem. Zkušenost ze zim 2021 a 2022 ukázala, že systém nebyl připraven na extrémní nouzi. Tehdy kvůli nedostatku plynu Evropa pálila mnohem více uhlí i mazutu, což vystřelilo poptávku po povolenkách i jejich cenu strmě nahoru. Rezerva tržní stability na tento nerovnovážný stav neuměla reagovat, neměla v sobě zabudován žádný mechanismus, který by cenu zohlednil. Termín „rezerva tržní stability“ tudíž hrubě neodpovídal skutečnému fungování. Nyní se Evropská komise připravuje, aby si k podobným zásahům v budoucnu neodřezávala cestu.
Bylo by namístě uvažovat o hlubší reformě?
Určitě. Současné ceny povolenek se pohybují kolem 70 eur, přestože se při nastavování systému očekávalo, že dnes budou na úrovni 30 eur. Další opatření by měla umožnit nejen uvolňování povolenek z rezervy, ale i úpravu lineárního redukčního faktoru. Ten určuje rychlost, jakou se každý rok snižuje počet nově vydávaných povolenek o pevnou částku z historického objemu až k nule. Od roku 2028 má toto tempo činit 4,4 procenta ročně. Změna sklonu této křivky má přímý vliv na cenu. Mnohem rozumnější by byl klouzavý mechanismus než lineární pád k nule, protože nulové emise v některých oborech jsou v dohledné době nepředstavitelné.
O jaké obory jde?
Zatímco v energetice lze manévrovat mezi různými zdroji od mazutu a uhlí k méně emisnímu plynu až po bezemisní jádro či obnovitelné zdroje, u výroby vápna nebo cementu je to složité. Tam CO2 nevzniká jen spalováním paliva, ale je výsledkem přímé chemické reakce při zpracování vápence. Jedinou realistickou cestou k bezemisní výrobě je zachytávání a ukládání uhlíku, jenže tato technologie je zatím v plenkách, respektive prohibitivně drahá. Pro takové výrobce je povolenka jen přísným trestem, nemají technickou alternativu, která by jim pomohla emise snížit. Snižování bezplatných přídělů povolenek pro tyto průmysly by mělo odpovídat reálným technologickým možnostem, jinak jen nesmyslně zdražíme základní produkty.
Česká ekonomika dlouho stála na levné práci, levné energii a exportu do Německa. Tyto tři pilíře se hroutí. Na čem stavět dál?
Levná energie už v globálním srovnání nebude k dispozici nikdy. Pokud jde o práci, v evropském kontextu stále nejsme nejdražší, ale naší hlavní výhodou proti velké části Evropy zůstává flexibilita pracovního trhu. Oproti západní a obzvlášť jižní Evropě není v Česku propuštění zaměstnance s nadsázkou ekvivalentem vyhlášení konkurzu. Naše schopnost adaptace je obrovská, což jsme dokázali už v 90. letech. Mluví se tom, že bychom se měli přeorientovat na služby, ale pokud nebudeme nic vyvážet, nebudeme „ekonomicky žít“. Musíme se zaměřit na firmy, které si dokázaly vybudovat vlastní unikátní produkt s vysokou přidanou hodnotou. Takové jsou totiž schopny vydělávat i při vyšších cenách energií.
Není ale český průmysl příliš zranitelný?
Rizika jsou obrovská, zejména v souvislosti s orientací na automobilový průmysl. Globální souboj evropských a čínských automobilek může dopadnout podobně jako trh s mobilními telefony. Před dvaceti lety jsme kupovali Nokie, Siemensy nebo Ericssony, dnes trhu dominují značky jako Apple, které jsou sice nominálně americké, ale v reálu se vyrábějí v Číně. Tradiční průmysl, jako je výroba kolejových vozidel, si sice vede dobře, ale čeká nás velká adaptace. Klíčem bude vzdělání a jazyková flexibilita. Je alarmující, že ve znalosti angličtiny začínáme zaostávat i za Polskem a Slovenskem.
Kde vidíte největší systematickou chybu v přístupu státu k ekonomice?
Jsou to zásadní dvě věci: takzvaný goldplating a zbytečná složitost. Máme tendenci brát evropské regulace a ještě je dobrovolně zpřísňovat, jako by platilo „více pruhů, více Adidas“. Příkladem z energetiky je povinnost procházet procesem EIA i v případě některých vedení, kde to Evropa nevyžaduje. Podobně u měření emisí jsme si nad rámec EU nařídili jejich kontinuální ohlašování. Je to administrativně i technologicky náročné, ale přímý vliv na snižování emisí to nemá. Náš legislativní styl věci zesložiťuje, a když nefungují, tak je ještě více zkomplikujeme. U měření emisí jsme na dobré cestě k vyřešení situace. Ministerstvo životního prostředí připravuje návrh, který by měl tuto povinnost upravit.
Co je největší nepravdou, kterou si v české energetice opakujeme?
Na straně „zelených optimistů“ je to tvrzení, že už disponujeme všemi technologiemi pro plnou dekarbonizaci. To není pravda, stále nemáme masově nasaditelná řešení pro vykrývání zimních špiček v období, kdy nefouká a nesvítí, ani pro specifickou průmyslovou výrobu. Naopak odpůrci obnovitelných zdrojů často tvrdí, že u nás větrníky nemají smysl, protože nemáme moře. To je mýtus. V Německu i Polsku je dominantní výroba z větru na pevnině. Vítr u nás fouká nejvíce právě v zimě, kdy je spotřeba elektřiny i plynu nejvyšší, a mohl by být ideálním doplňkem mixu. Poláci se od drahých a bezpečnostně zranitelných mořských elektráren nyní také vracejí spíše k projektům na pevnině.
