Dana Vaníčková je ředitelka České inovační platformy. Je srdcem a hnacím motorem České inovační platformy. Má dlouholeté zkušenosti z technologického byznysu, baví jí hledání synergií a věří v sílu spolupráce.
„Jde hlavně o to, jak rychle se dokážeme na nové technologie adaptovat. Za poslední rok se v Česku nějak vzdělávalo jen 21 % dospělých, zatímco průměr EU je 39,5 %. Vyrostli jsme v systému, kde se člověk jednou naučí svou profesi a pak se jí prostě drží. Druhý problém je odvaha vedení. Podle Deloitte 70 % CFO ve střední Evropě považuje současnou dobu za nevhodnou k riskantním investicím a jako prioritu volí spíš úsporu nákladů,“ říká Dana Vaníčková.
České firmy o inovacích mluví už roky. Jak dobře je podle vás skutečně umí dělat?
Umíme to. Jen ne systematicky a ne jako celá ekonomika.
Dobře je to vidět už na dvou českých inovačních archetypech. Otto Wichterle doma o Vánocích 1961 na stavebnici Merkur poprvé vyrobil měkké kontaktní čočky – vynález navzdory systému, ne díky němu. Tomáš Baťa naopak inovaci zařídil jako proces: samosprávné dílny, sdílení zisku i ztráty, odměny za zlepšovací návrhy, pohyblivé pásy ve výrobě. Takový náš Henry Ford.
Oba přístupy tu máme dodnes. Jednotlivé firmy, které inovace mají ve své DNA, ale systémovost na úrovni celé ekonomiky pořád chybí. V našem průzkumu mezi 105 firmami vidíme, že 52 % nemá žádnou inovační strategii a v případě 39 % firem leží inovace na bedrech vedení, čili nemají dedikovaného člověka, který by je měl systematicky na starosti. Česká republika se v European Innovation Scoreboard 2025 řadí mezi „umírněné inovátory“, z 16. místa v roce 2024 jsme klesli jsme na 19. místo mezi zeměmi EU – je to jeden z nejvýraznějších propadů v rámci Unie. Podobné zrcadlo nastavuje i Global Innovation Index, tam klesáme už dva roky po sobě, jsme 20. z 39. evropských ekonomik.
Co dnes firmy v inovacích brzdí nejvíc – peníze, lidé, čas, regulace, nebo schopnost změnu skutečně dotáhnout?
O penězích to paradoxně není. V našem průzkumu označilo 63 % firem za hlavní bariéru nedostatek lidí a času, zatímco nedostatek peněz uvedlo jen 26 %.
Druhý problém je odvaha vedení. Podle Deloitte 70 % CFO ve střední Evropě považuje současnou dobu za nevhodnou k riskantním investicím a jako prioritu volí spíš úsporu nákladů. Chybí lídři, kteří si investice do inovací a digitalizace prosadí i ve chvíli, kdy je jednodušší škrtat.
A pak je tu stát. V našem průzkumu 19 % firem přímo uvedlo, že je brzdí složitost veřejné podpory. Daňový odpočet na výzkum a vývoj v roce 2024 využilo jen 721 firem, nejméně od roku 2010.
Takže ne, není to primárně o penězích. Je to o prioritách, odvaze vedení a schopnosti dostat dostupné peníze tam, kde mají reálný efekt.
Do čeho dnes české firmy nejvíc chtějí investovat a jak se jejich priority v posledních letech změnily?
Pokud se bavíme o digitálních a technologických inovacích, odpověď je jednoznačná: umělá inteligence a automatizace.
Podle našeho průzkumu chce v příštích dvou letech investovat do digitalizace a automatizace 65 % firem, do AI pak 50 %. Podobný obrázek vidíme v registracích na naši nadcházející konferenci Manufacturing Forum i z přihlášek do soutěže Digital Future Awards. Automatizace a AI / ML (Machine Learning) jsou nahoře, zatímco udržitelnost, ještě před pár lety univerzální priorita, se propadla na okraj zájmu.
AI dnes dělá pro digitální transformaci to, co covid udělal pro remote práci na dálku. Firmy, které roky odkládaly investice do dat, cloudu nebo automatizace, je teď najednou dělají, protože bez nich AI pořádně fungovat nemůže.
AI se tak stala výmluvou i důvodem zároveň. Tlačí dopředu projekty, které by jinak možná čekaly ještě roky.
AI je dnes skoro v každé strategii. Kde už přináší českým firmám skutečný byznysový efekt a kde jsme ve fázi experimentů?
Myslíte, že je opravdu téměř v každé strategii? Z pohledu České inovační platformy (ČIP) samozřejmě doufám, že ano. Ale spíš se obávám, že to platí jen pro některé firmy nebo odvětví.
V rámci firem, které inovují, se dá říct, že do letošního roku většina z nich s AI nějakým způsobem experimentovala. Teď ale vidíme, že roste tlak na měření návratnosti investic do AI. Zároveň jsem zatím ještě nenarazila na neprůstřelně spolehlivou metodologii, jak návratnost investic do AI změřit. Ale pro ilustraci – farmaceutická firma, která dřív počítala výrobní náklady nového léku 3 až 12 měsíců, to dnes zvládne v řádu sekund s chybovostí pod 0,1 %. Státní instituce zase nasadila hlasovou AI asistentku, která odbaví až 6 000 hovorů denně, operátorům ubrala 40 % administrativy a dovolatelnost zvýšila na 96 %. To jsou reálné výsledky využití AI se skutečným byznysovým dopadem.
Na trhu vidíme hodně rozevřené nůžky. Na jedné straně jsou firmy, které AI zatím implementují tak, že nakoupí nástroje nebo licence, rozdají je lidem, a tím to končí. Zodpovědnější organizace pracují se vzděláváním, interními ambasadory a systematickou adopcí.
A pak jsou také firmy, které pořád ještě jedou z excelové tabulky, a třeba jim to i dobře funguje. Otázka je, jak dlouho to vydrží. Zároveň je ale potřeba si říct, že umělá inteligence není samospásná. Na spoustu věcí je zbytečné ji roubovat.
Co mají společného firmy, kterým se daří dostat inovace z pilotu do ostrého provozu?
Pilot od začátku musí řešit konkrétní byznysový problém, mít měřitelný cíl a ownership i poté, co experiment skončí. Firma musí vědět, kdo řešení převezme do provozu, kdo zajistí rozpočet, servis, podporu, adopci – a taky kdy projekt vypnout, pokud nefunguje.
Naprosto klíčovým aspektem jsou lidé. Můžete mít skvělou technologii, ale pokud ji uživatelé nepřijmou, do ostrého provozu ji reálně nedostanete.
Dobrým příkladem je nedávný projekt z automotive prostředí, který vznikl z potřeby rychleji odhalovat a řešit závady ve výrobě. Dnes automaticky přiřazuje více než 85 % chyb ke konkrétnímu úkonu, funguje pro téměř devět tisíc zaměstnanců a dosáhl návratnosti přes 230 %. K jeho adopci pomohla gamifikace, tedy implementace s herními prvky. Navíc se tento projekt dál úspěšně rozvíjí.
Proč je pořád tak těžké propojit velkou firmu, která čelí výzvě nebo problému, se startupem, který ho umí vyřešit?
Tahle otázka je v jádru aktivit ČIPu. V průzkumu se ukázalo, že až 93 % firem je otevřených spolupráci se startupy, ale jenom 27 % z nich to reálně dělá. Ta propast je obrovská.
Důvodů je nejspíš několik, od nepřipravenosti firem problém vůbec adresovat až po nekompatibilitu – kulturní, procesní i rychlostní.
A pak přichází i problém technologický. Korporát často nemá připravená data, integrace nebo infrastrukturu. A rozhodování trvá měsíce. Startup je nastavený na úplně jinou dynamiku.
Existují ale příklady, že to jde. Ve Švédsku od roku 2017 funguje organizace Ignite Sweden, která se propojováním světu startupů a korporátů a veřejných institucí zabývá a má skvělé výsledky. Ale nestalo se tak přes noc, hodně se věnují evangelizaci přínosů takové spolupráce, hlavně na straně korporátů.
Český průmysl bývá stále označován za montovnu. Odpovídá to ještě realitě?
Makroekonomická čísla tomu bohužel pořád dávají za pravdu. Čtvrtina lidí v Česku pracuje pro firmu se zahraničním majitelem, ale tahle čtvrtina vyprodukuje 42 % veškeré hodnoty a zisku ekonomiky. A z hodnoty českého exportu vzniká doma jen 58 %. Pro srovnání, Polsko je na 67 %.
Neznamená to, že neumíme dělat věci s vysokou přidanou hodnotou. Umíme. Například jeden z finalistů naší soutěže Digital Future Awards, Bene Meat Technologies, postavili digitálně řízenou továrnu na kultivované maso od základů za necelý rok a drží desítky mezinárodních patentů.
Problém je, že podobné firmy a projekty zatím nejsou dominantním modelem české ekonomiky. Současná hospodářská strategie si dala za cíl zvýšit domácí přidanou hodnotu z 58 na 70 %. Ale zároveň tato strategie obsahuje 161 opatření napříč velkou částí agendy státu, bude velmi náročné to odřídit bez ztráty fokusu. Otázka tedy není, jestli víme, co bychom měli změnit. Otázka je, jestli to dokážeme prioritizovat a dodat, a jak rychle.
Co dnes nejvíc řeší čeští průmysloví a výrobní lídři, pokud jde o digitalizaci a automatizaci?
Dvě věci: jak dostat AI do výroby a jak zvýšit produkci bez nabírání dalších lidí.
Z registrací na naši listopadovou konferenci Manufacturing Forum vidíme, že 65 % firem plánuje investovat do AI a strojového učení pro výrobu a 62 % do automatizace a robotiky. Je fér dodat, že jde o firmy, které se o digitalizaci aktivně zajímají.
Když ale s výrobními firmami mluvíme konkrétně, problémy jsou často velmi prozaické: analogová nebo izolovaná zařízení, která spolu nemluví, různá MES (Manufacturing Execution System neboli výrobní řídicí systém) a ERP (Enterprise Resource Planning, tedy plánování podnikových zdrojů) řešení napříč závody, nekvalitní a roztříštěná data. Bez vyřešení téhle základní vrstvy se samozřejmě těžko staví pokročilá AI.
Do toho přichází kyberbezpečnost. Nová regulace podle NIS2 se přímo dotýká i zabezpečení výrobních linek, robotizovaných pracovišť a dalších výrobních systémů. Digitalizace výroby už tedy není jen otázka efektivity, ale i odolnosti.
Má Česko dost lidí, kompetencí a leadershipu na to, aby zvládlo další vlnu technologické transformace?
Lidi nejsou. Ale není to jen o jejich počtu. Jde hlavně o to, jak rychle se dokážeme na nové technologie adaptovat.
Za poslední rok se v Česku nějak vzdělávalo jen 21 % dospělých, zatímco průměr EU je 39,5 %. Vyrostli jsme v systému, kde se člověk jednou naučí svou profesi a pak se jí prostě drží. V době digitalizace a AI tohle přestává fungovat.
V kontextu umělé inteligence firmy už nehledají lidi, kteří „umí používat AI“, jen chatovat s botem. Potřebují experty, kteří jí rozumí natolik, aby problém dokázali vydefinovat a zadat, navrhnout systém a ohlídat výsledek. Ve výrobě roste poptávka po technicích automatizace, specialistech kvality a lidech, kteří umějí pracovat s daty.
A zajímavá je ještě jedna věc: za poslední rok jsem u výrobních firem neslyšela o nikom, kdo by kvůli automatizaci nebo AI propouštěl. Nábor je drahý a lidé nejsou, takže firmy své zaměstnance přeškolují a posouvají na práci s vyšší přidanou hodnotou.
Co musí Česko udělat, aby za deset let nebylo jen uživatelem technologií, ale ekonomikou, která na inovacích vydělává?
Máme docela přesné číslo, kam se chceme dostat. Domácí přidaná hodnota v českém exportu je dnes 58 %, nová hospodářská strategie stanovila český cíl na 70 %.
Jedním z nástrojů by mohl být estonský model zdanění firemního zisku až ve chvíli, kdy se vyplácí ven. Dokud firma peníze reinvestuje do byznysu, daň neplatí. Je to přímá motivace, aby hodnota vytvořená doma zůstávala dál v podnikání.
Druhá velká mezera je v oblasti výzkumu, startupů a investičního kapitálu. V Česku máme registrováno jen 86 univerzitních spin-offů, přibývá jich circa jenom šest ročně. Pro porovnání, Technická univerzita v Mnichově jen v loňském roce vyprodukovala 103 spin-offů.
Přitom často není potřeba vymýšlet kolo. Některé modely už fungují v zahraničí, příprava startupového zákona svižně postupuje a cíl 70 % si stát stanovil sám. Teď je před námi ta nejtěžší část, vše úspěšně dotáhnout.
Jakým směrem budou česká ekonomika a průmysl směřovat dál? Jaké obory budou tahounem?
Velkou roli bude hrát AI, ale nejen jako software v kanceláři. Česko se například uchází o evropskou AI Gigafactory – České Radiokomunikace staví datacentrum u Prahy s investicí kolem 100 miliard korun. To je úplně jiný přístup: z uživatele technologie, se stáváme součástí infrastruktury, na které technologie stojí.
Vedle toho samozřejmě nezmizí automobilový průmysl, jen se bude měnit směrem k elektromobilitě a autům s autonomním řízení. Poroste obranný průmysl a potenciál má i oblast polovodičů kolem Českého polovodičového centra v Brně.
A pak jsou tu dvě oblasti, které se někdy přehlížejí. Česko stárne, takže nedostatek lidí bude dál tlačit na automatizaci a zároveň poroste trh služeb a technologií pro starší generace. A klimatická změna bude vyžadovat investice do odolnější energetiky, vody nebo půdy.
Tahounem tedy podle mne nebude jeden „nový automotive“. Půjde spíš o několik odvětví, která budou reagovat na stejné tlaky: nedostatek lidí, potřebu vyšší produktivity, nutnost technologické suverenity a odolnější ekonomiky.
Děkuji za rozhovor.
Autor: Renáta Lucková
Foto: Poskytnuto Danou Vaníčkovou
<
