Varšava vyslala z Bruselu jasný signál: spojenecké jaderné zbraně na polském území nejsou vůbec vítány. Přitom Polsko patří k těm členům Severoatlantické aliance (NATO), kteří na bezpečnostní situaci na východě reagují zdaleka nejrazantněji. Jak to vlastně jde dohromady?
Jasné ne, ale ne úplně
Polský náměstek ministra obrany Paweł Zalewski to formuloval zcela bez okolků. „Chtěl bych jasně a otevřeně prohlásit: Polsko nechce mít na svém území jaderné hlavice. Chceme se podílet na jaderném odstrašování NATO, což neznamená mít jadernou hlavici na našem území,“ řekl v Bruselu.
Varšava tak dává najevo, že rozlišuje mezi dvěma věcmi, které se na první pohled mohou zdát totožné: účastí v systému jaderného odstrašení a fyzickým hostováním zbraní. Účast ano, rakety doma ne — a to je v kontextu polské bezpečnostní politiky poměrně překvapivá poloha.
Tento postoj je přitom výrazně opatrnější než rétorika, která z Varšavy zaznívala v minulých letech, kdy někteří polští politici naznačovali větší otevřenost vůči fyzické přítomnosti spojeneckých zbraní na polském území.
Tři cesty najednou
Polská bezpečnostní politika v současnosti připomíná situaci, kdy hráč odmítne jednu kartu, ale pečlivě si schovává ty zbývající. Varšava vede předběžné rozhovory s Washingtonem o rozšíření amerického jaderného odstrašení v Evropě. Zároveň se zapojila do francouzské iniciativy prezidenta Macrona, který nabídl rozšíření francouzského jaderného deštníku na kontinentální partnery — s tím, že poslední slovo pro případné použití zůstává výhradně v Elysejském paláci.
A pak je tu třetí linie: prezident Karol Nawrocki nevyloučil, že by Polsko mohlo v budoucnu uvažovat o vlastním jaderném programu. Premiér Donald Tusk to obalil do diplomatičtější formulace — Varšava prý chce budovat „maximální autonomní schopnosti v oblasti strategického odstrašení.“
Přinejmenším na papíře tak Polsko sleduje tři různé cesty k jadernému odstrašení najednou, přičemž žádnou z nich zatím definitivně nezavírá.
Kontext, který mluví sám za sebe
Celá debata se odehrává na pozadí ruské války na Ukrajině a obecně té vůbec nejnapjatější bezpečnostní situace v Evropě za poslední desetiletí. Polsko na ni reaguje razantně — obranné výdaje mají dosáhnout pěti procent hrubého domácího produktu (HDP), což je číslo, o němž si většina členů NATO může zatím jen snít.
Zároveň pokračují přípravy na výstavbu první polské jaderné elektrárny v lokalitě Lubiatowo-Kopalino na pobřeží Baltského moře. Jaderná energie je přitom prezentována jako klíč k odklonu od uhlí — nikoli jako bezpečnostní projekt. Přesto je symbolika zřejmá: Polsko se s jadernou technologií smiřuje, jen ne s tou vojenskou na vlastním dvorku.
A pak je tu detail, který stojí za zmínku: během studené války byly na polském území skladovány sovětské jaderné hlavice určené pro Polskou lidovou armádu. Dnes Varšava říká ne — ale tentokrát už vlastním spojencům.
Polsko chce být bezpečné, silné a co nejméně závislé na rozhodnutích druhých. Jaderné hlavice na svém území ale nechce. Jestli tato rovnice vyjde, nebo jestli ji jednou bude muset někdo přepočítat — to záleží mimo jiné na tom, jak dlouho vydrží klid v Evropě.
Autor: Marek Hájek
Foto: Vytvořeno umělou inteligencí v ChatGPT
<
