Polský premiér Donald Tusk prohlásil, že nové nařízení o přepisu oddacích listů stejnopohlavních párů automaticky neotevře cestu k adopcím. Jenže koaliční poslanec Tomasz Trela z Levice téhož dne v rozhlase řekl něco jiného – že adopce jsou „dalším krokem“. Kdo z nich mluví pravdu? A co to znamená pro debatu o právech LGBT+ ve střední Evropě?
Technický přepis s politickým podtextem
Tuskovo prohlášení přišlo v době, kdy Polsko čelí tlaku Soudního dvora EU. Ten loni v listopadu rozhodl, že členské státy musí uznávat manželství osob stejného pohlaví uzavřená v jiném státě Unie. Polský Nejvyšší správní soud v březnu letošního roku toto rozhodnutí aplikoval na konkrétní případ dvou Poláků, kteří se vzali v roce 2018 v Berlíně.
Premiér nyní pověřil ministry digitalizace a vnitra, aby urychleně dokončili text nařízení o přepisu. Primátor Varšavy Rafał Trzaskowski už oznámil, že městská matrika začne v nejbližších dnech přepisovat oddací listy na základě soudních rozhodnutí. Zároveň ale zdůraznil, že samotný přepis je „jen technickou činností“ a automaticky neurčuje rozsah právních účinků takového svazku v Polsku.
Jinými slovy: manželství bude zapsáno, ale otázka, jaká práva z něj budou vyplývat, zůstává otevřená.
Adopce jako červená čára
Tusk se snažil uklidnit konzervativní část veřejnosti i koalice: „Chci zdůraznit, že rozsudek Soudního dvora EU neotvírá cestu k možnosti adopce páry stejného pohlaví. Chtěl bych, aby tato otázka nebyla předmětem spekulací a zbytečných emocí.“
Problém je, že právě emoce a politický kalkul hrají v této debatě klíčovou roli. Iniciativa Kampaň proti homofobii přijala Tuskova slova „s nadějí“. Znepokojení ohledně adopčních práv vyjádřila Lambda Warszawa, která vyzvala vládu, aby práva dětí a bezpečnost rodin nebyly předmětem politických kompromisů. Poslanec Trela pak otevřeně řekl, že adopce jsou logickým dalším krokem po vyřešení aktuálního problému s přepisem.
Kdo má pravdu? Pravděpodobně oba. Tusk mluví o tom, co nařízení přímo neobsahuje. Trela mluví o tom, kam může právní logika celé věci směřovat.
Český kontext: partnerství bez adopcí
Podobnou situaci zažívá i Česká republika. Od 1. ledna 2025 platí nový institut „partnerství“, který nahradil dřívější registrované partnerství a přiznává stejnopohlavním párům většinu práv a povinností manželů. Neumožňuje však společnou adopci dětí z ústavní péče.
Debata o právním uznání stejnopohlavních svazků v Česku přitom trvá už od 90. let. První návrhy na registrované partnerství Poslanecká sněmovna zamítla v letech 1998 a 1999. Zákon prošel až v roce 2006 navzdory vetu prezidenta Václava Klause. Od té doby se společenská debata výrazně posunula, ale otázka adopcí zůstává citlivým tématem.
Rozhodnutí Soudního dvora EU z prosince 2025 navíc stanovilo, že členské státy musí uznávat manželství stejnopohlavních párů uzavřená v jiném členském státě. To může mít dopad i na Česko – včetně debat o rodičovských právech.
Politika možného versus logika práva
Tuskova strategie je zřejmá: udělat technický krok vpřed, aniž by rozpoutal kulturní válku. Jenže právo má vlastní dynamiku. Pokud stát uzná manželství, jen těžko může dlouhodobě tvrdit, že z něj nevyplývají stejná práva jako z jiných manželství.
Lze očekávat, že debata o adopcích se v Polsku i v Česku dříve nebo později vrátí. Otázkou je, zda prostřednictvím legislativy, nebo dalších soudních rozhodnutí. A zda politici budou změny řídit, nebo je jen dohánět.
Tusk se omluvil lidem, kteří se „dlouhé roky cítili odmítaní a ponižovaní“. To je silné gesto. Jenže samotná gesta nestačí ve chvíli, kdy právo říká jedno a politika druhé.
Autor: Petr Poreba
Foto: Vytvořeno umělou inteligencí v ChatGPT
<
