Čtrnáct měsíců. Tolik času zbývá Emmanuelu Macronovi do konce mandátu. A právě v tomto krátkém okně se pokouší přesvědčit Evropu, že Francie dokáže nahradit americkou jadernou ochranu. Problém? Čas nehraje v jeho prospěch – a politická realita ještě méně.
Když Amerika ztrácí zájem
Po desetiletích spoléhání na americký jaderný deštník se evropská hlavní města ocitají v nepříjemné situaci. Návrat Donalda Trumpa do Bílého domu a jeho notoricky známý skepticismus vůči NATO přiměly i ty nejzarytější atlantisty k přemýšlení o plánu B. Francie vstupuje do hry s jejími zhruba třemi sty jadernými hlavicemi – největším arzenálem v západní Evropě po odchodu Británie z Evropské unie.
Macron zintenzivnil debatu o rozšíření francouzského jaderného deštníku nad další evropské země. Berlín, který byl ještě nedávno k podobným úvahám skeptický, zahájil s Paříží strategický dialog. Německý kancléř Friedrich Merz dokonce otevřeně připustil možnost, že by německé síly mohly operovat s francouzskými a britskými jadernými zbraněmi. Varšava projevuje zájem také – polský prezident Karol Nawrocki naznačil, že Polsko by mohlo začít vyvíjet vlastní jadernou obranu.
Kdo zmáčkne tlačítko?
Celá debata naráží na jednu zásadní otázku: kdo by měl právo rozhodnout o jaderném úderu? Francouzská pozice je v tomto ohledu naprosto jasná – rozhodnutí by zůstalo výhradně v Paříži. „Na konci dne, kdo by mohl zmáčknout tlačítko? Pouze Francie. To je také to, co celou konverzaci komplikuje,“ přiznal jeden z evropských vojenských důstojníků.
Tady se ukazuje propast mezi rétorickým gestem a praktickou realizací. Německo sice projevuje zájem o evropskou jadernou odstrašující sílu, ale zároveň odmítá platit za arzenál plně kontrolovaný Francouzi. Pokud by se francouzský deštník rozšířil jen na vybrané země, mohlo by to Vladimiru Putinovi signalizovat existenci bezpečnostních zón první a druhé kategorie. Což je přesně to, před čím varoval sám Merz na mnichovské bezpečnostní konferenci: „Nedovolíme, aby se v Evropě vytvořily zóny s různou úrovní bezpečnosti.“
Stín Marine Le Penové
Možná nejzásadnější problém: co se stane za čtrnáct měsíců, až Macron opustí Elysejský palác? Průzkumy veřejného mínění před prezidentskými volbami v roce 2027 vede krajně pravicové Národní sdružení Marine Le Penové. Tato strana je vnitřně rozdělená ohledně postoje k Rusku a její pozice vůči NATO se sice v poslední době zmírnila, ale důvěra v její dlouhodobý závazek k evropské bezpečnostní architektuře zůstává křehká.
„Potřebujeme pochopit, jak udržitelný je francouzský závazek,“ zdůraznil jeden z evropských obranných představitelů. Perspektiva vítězství Národního sdružení vytváří problém důvěryhodnosti francouzské nabídky, jak to opatrně formuloval evropský diplomat. Některé německé úřady a zákonodárci už prý pracují s předpokladem, že příštím francouzským prezidentem bude právě Le Penová, nebo její chráněnec Jordan Bardella.
Poslední šance
Macron si tohoto rizika je vědom. Proto se očekává, že ve svém klíčovém projevu o jaderné strategii představí něco konkrétního – něco, co by bylo pro jeho nástupce obtížné zvrátit bez oslabení francouzské důvěryhodnosti. Rozmístění stíhaček Rafale v evropských zemích nebo dokonce umístění francouzských jaderných hlavic mimo vlastní území by byly kroky, které by se těžko rušily.
Pod tlakem politických a ekonomických omezení však může být projev nakonec mnohem opatrnější, možná dokonce záměrně vágní. Francie má dlouhou tradici naznačování, že její životní zájmy mají evropský rozměr – ale vždy s tím, že francouzské jaderné zbraně nejsou určeny ke sdílení.
Dokáže Macron v posledních čtrnácti měsících svého mandátu vybudovat něco trvalého? Nebo jen předvede další kolo rétorických gest, která se rozplynou s jeho odchodem z úřadu? Evropa by si přála první variantu. Ale realita naznačuje spíše tu druhou.
Zdroj info: politico.eu
Autor: Josef Neštický
Foto: Vytvořeno umělou inteligencí v ChatGPT
<
