Brusel otevírá peněženku. Pomůže ženám z Polska a Malty k potratu

Představte si, že žijete na Maltě a jste těhotná. Nechcete dítě, ale místní zákon vám nedává na výběr — potrat je zakázán absolutně, bez výjimky. Můžete odletět do Británie nebo Španělska, zaplatit si zákrok i cestu, ale co když na to nemáte? Přesně tuhle situaci chtěla změnit kampaň My Voice, My Choice. A podařilo se jí něco, co se v Bruselu nevidí často: donutit Komisi k akci.

Více než 1,2 milionu lidí podepsalo petici požadující, aby Evropská unie pomohla ženám z restriktivních zemí dostat se tam, kde je potrat legální. V prosinci iniciativu podpořila většina europoslanců. Ve čtvrtek 26. února 2026 přišlo oficiální potvrzení: členské státy mohou nově čerpat z Evropského sociálního fondu plus (ESF+) na podporu cestování a přístupu k potratové péči.

Nejde o nový rozpočet — jde o přesměrování již existujících prostředků určených na sociální služby. Komisařka pro rovnost Hadja Lahbib to přesto označila za „převratné rozhodnutí, které změní životy“. Podle odhadů se v Evropě ročně provede půl milionu nebezpečných potratů.

Lahbib to pojmenovala přímo: „Těla žen se bohužel stala politickými bojišti.“ A má pravdu. Zatímco Francie loni v březnu 2024 zakotvila právo na potrat do ústavy jako první země na světě, Polsko šlo opačným směrem — v roce 2020 přijalo téměř úplný zákaz. Malta zůstává nejpřísnější zemí v celé EU.

Olivier Bault z polské organizace Ordo Iuris, která stála za zpřísněním zákona, reagoval ostře: „Používat evropský sociální fond s argumentem, že může sloužit zdravotním účelům, znamená dělat si legraci z národních zákonů Evropanů.“ Pro konzervativce je to jasný případ: Brusel nemá co mluvit do toho, jak si státy rozhodnou o potratech.

Aktivisté to vidí jinak. Nika Kovač, koordinátorka kampaně, zdůraznila, že Komise poprvé jednoznačně potvrdila: unijní peníze lze použít na zajištění přístupu k bezpečné potratové péči, a to bez ohledu na to, odkud žena pochází. „Dnes je den vítězství pro ženy v Evropě. Není to symbolické. Je to politický závazek.“

Zatím jde spíš o politický signál než o hotový mechanismus. Komise sice otevřela cestu, ale teď je na členských státech, aby ji využily. A tady to začíná být komplikované. Představte si, že polská vláda — ať už současná, nebo budoucí — má čerpat evropské peníze na to, aby pomohla Polkám dostat se na potrat do Německa. Politicky výbušné? Rozhodně.

Aktivisté už avizovali, že budou tlačit na jasné instrukce — jak fondy čerpat, jak zajistit, aby se k nim ženy skutečně dostaly. Manon Aubry, levicová francouzská europoslankyně, to shrnula jasně: „Budeme bojovat, dokud v Evropě nebude umírat ani jedna žena kvůli tomu, že nemá přístup k potratu.“

Brusel dlouhodobě tvrdil, že zdravotní politika je věcí národních států. Teď poprvé říká: ano, můžete na to použít naše peníze. Jenže zda to státy jako Polsko nebo Malta skutečně udělají, je otázka spíš politické vůle než technických možností.

V České republice je umělé přerušení těhotenství legální na žádost do 12. týdne, ze zdravotních důvodů i později. Přímé financování potratů z rozpočtu EU u nás neexistuje a pravděpodobně ani nebude potřeba. Oproti Polsku nebo Maltě je situace nesrovnatelná.

Přesto i tady se debata o reprodukčních právech čas od času vrací — třeba v souvislosti s přístupem ke zdravotní péči v regionech nebo s otázkou svědomí lékařů. A možná by stálo za to sledovat, jak se vyvine situace jinde. Protože peníze samy o sobě nic nevyřeší. Ale otevírají dveře — a to je v politice někdy víc než půlka cesty.