Tři generace rodu Kludských vybudovaly proslulý cirkus, s nímž od poloviny 19. století objížděly středoevropská města a Itálii. K vrcholu ho dovedl Karel Kludský mladší, za jehož éry bylo k převozu cirkusu zapotřebí více než 80 železničních vagonů.
Podnikal ale ve světě ostré konkurence a vrtkavé přízně diváků ochotných zaplatit za představení, jejichž zlatým hřebem byla vzrušující, ale pro cirkusáky nebezpečná drezúra dravých zvířat. Zájem obecenstva za světové hospodářské krize v roce 1934 zmizel a do té chvíle velebený podnik zkrachoval. Sny o jeho oživení ukončilo komunistické znárodnění.
Zakladatel cirkusové tradice Antonín Kludský se narodil v roce 1826 v Bukovníku na Šumavě a tvrdil, že jeho dávný předek byl polským šlechticem. Na jeho kariéře to rozhodně nebylo vidět: začínal od píky jako potulný kejklíř a předváděl po okolních vesnicích loutky, akrobacii na provaze a od roku 1860 několik cvičených zvířat. Zprvu opice a papoušky, a když se zmohl, pořídil si v Hamburku slonici.
Spíše než o klasický cirkus, na který si od 18. století zvykala evropská velkoměsta v čele s Londýnem, Paříží, Berlínem či Petrohradem, šlo o pouhou menažerii, zvěřinec s jednoduchými drezérskými vystoupeními v klecích. Kludského snem bylo vyrovnat se jednou cirkusům, které občas přijížděly do Prahy, jako například německý Theodor Fastenberger s proslulou krasojízdou nebo Ital Gaetano Ciniselli. Tyto cirkusy kromě exotických tvorů předváděly jezdecké umění, klauny a akrobaty. Nebo dokonce černošskou vesnici.
K rozšíření Kludského podniku přispěla tragédie. Když v cirkuse Kreutzberg v Lipsku zadávil lev principála, koupil většinu osiřelých zvířat. Zprvu kvůli německému publiku převzal zaběhnuté jméno, nakonec však podnik přejmenoval a provozoval pod vlastní značkou. Na reklamní cedule už psal, že jde o největší cirkusovou společnost v celém Českém království. Vyjížděl ale i do polské Haliče a do Uher.
Podle Václava Cibuly, životopisce rodu Kludských, byly jeho kapitálem hlavně velké šelmy: lvi, levharti, jaguáři a medvědi. A hned poté početná rodina, kterou ve svém cirkuse zaměstnal. Tři z jeho synů ale při nebezpečné práci s dravými zvířaty zahynuli a další utrpěli vážná zranění.
Jinak to nešlo: cirkusy v celé Evropě měnily svoji podobu. Ze zábavy pro aristokracii s převahou krasojízdy se stávala obhroublejší podívaná pro široké vrstvy. Tyto diváky, podobně jako kdysi ve starém Římě, přitahovala dravá zvířata a s nimi spojené nebezpečí.
O nástupci rozhodli lvi
Proto rozjetý cirkus v roce 1891 nezastavila ani rodinná tragédie, smrt principálova syna Antonína, s nímž se najisto počítalo, že převezme vedení podniku.
V den své svatby se chtěl před hosty předvést parádním číslem – cvičením pětice lvů – a ti, rozzuření svátečním oblečením krotitele a voňavkami přítomných dam, ho v kleci napadli a roztrhali. Nevěsta u toho seděla v první řadě.
Šlo o nechtěnou, ale dokonale fungující reklamu. Podle dobového svědectví kdekdo z širého okolí chtěl vidět lvy, kteří zabili ženicha přímo na svatební hostině.
Řízení cirkusu se pak chopil druhorozený Karel, který kvůli tomu s nemalou úlevou odešel z kněžského semináře v Hradci Králové. Vyplatil bratry, prodal loutky a kolotoče a soustředil se pouze na zvířata. Postupně vybudoval cirkus známý po celé střední Evropě.
Nebylo to hned a musel překonat řadu obtíží, hlavně častý úhyn drahých zvířat. Při zastávce v Bratislavě musel kvůli nakažlivé chorobě utratit všechna zvířata, a dokonce spálit i maringotky. Znovu začínal – na dluh – prakticky z ničeho. Dokázal se ale prosadit a stále častěji vystupoval v Německu, kde také v Hamburku a Hannoveru kupoval zvířata i vybavení.
Z Mnichova a celého Bavorska ho ale vykázali poté, co z klece utekl lev a několik žen si pak ve zmatku při útěku zlomilo ruce a nohy. Za rozhodnutím úřadů přitom stály také mnichovské zábavní podniky, které se bály konkurence.
Přálo mu ale i štěstí. V rumunském Temešváru za poloviční cenu koupil zkrachovalý cirkus Enders, který doplatil na to, že jeho akrobatky, dcery majitele, zestárly. Kromě vozů a stanů Kludský získal obdivovanou sestavu padesáti skvěle vycvičených koní. Protože nikdo nevěděl, jak s nimi zacházet, musel syn Karel narychlo odjet do Vídně a absolvovat u vyhlášených cirkusových mistrů jízdní akademii.
V rozjezdu rodinu opakovaně brzdila nekalá konkurence – zvířata jim někdo opakovaně trávil arzenikem. Protože principál netušil, kdo ze zaměstnanců to má na svědomí, cirkus rozpustil a obnovil ho s jinými lidmi. Tentokrát včetně věhlasného českého zápasníka Gustava Frištenského.
Zaměstnanci představovali pestré společenství. Nejvíce mezi nimi byli Češi a Němci, nechyběli ovšem ani Japonci, Číňané či lidé z Austrálie a Afriky. Jen kapela měla v úspěšných letech na 40 muzikantů.
V Praze cirkus vystupoval hlavně v Holešovicích a vrcholnou produkcí se stala inscenace loveckých výjevů z Indie, v níž vystupovali sloni a tygři. Zájem o vystoupení byl ohromný – v roce 1902 se ve všední den konala dvě vystoupení, v sobotu čtyři a v neděli dokonce deset. Podle vzpomínek historika Antonína Novotného gymnaziální profesoři dokonce posílali své studenty, aby si v cirkuse prohlédli zvířata, o nichž se zrovna učili.
Komplikované bylo vystoupení pro následníka trůnu, arcivévodu Ferdinanda. Nesnášel totiž Italy a jeho ochranka požadovala, že mezi cirkusáky v manéži žádný nebude. Principál se postavil rezolutně proti, protože zaměstnával dva špičkové italské klauny. A prosadil svou.
Cirkusové turné po střední Evropě mělo pevný řád a na zimu se obvykle jezdilo za Alpy do Itálie. Tam se díky mírnému klimatu mohlo vystupovat i kolem Vánoc a exotická zvířata k tomu byla chráněna před nachlazením.
Katastrofou se stala první světová válka. Na představení najednou nikdo nechodil, zvířata trpěla hladem a začala se navzájem požírat. Některá musela na jatka, jiná lidé z okolí ukradli na maso. Podnik se scvrkl, v zimě 1916 zůstalo z někdejších 400 zvířat jen 18 a principál s manželkou přemýšleli o sebevraždě. Záchranu přinesla vystoupení na Moravě.
„Vyprodané šapitó sice mnoho neznamenalo, protože stan byl maličký, alespoň jsme se ale mohli my i zvířata tu a tam najíst,“ uvedl ve svých vzpomínkách Karel Kludský mladší. Změna k lepšímu přišla s koncem války, skutečné oživení nastalo počátkem 20. let minulého století. Po zakoupení a vycvičení nových zvířat a po odeznění poválečné hospodářské krize, kdy lidé zase měli peníze a byli ochotni je utratit za zábavu. Cirkus, který dosáhl předválečné velikosti v roce 1922, opět vydělával. Někdy se dokonce rozdělil na dvě části, které načas vyjely na samostatná turné.
Jeho základnou se stal Jirkov u Chomutova. Kludští tam koupili vilu a přilehlé pozemky jim posloužily jako zimoviště pro zvířata. Stárnoucí Karel Kludský už ale podnik nezvládal. Nejprve mu z vlaku při převozu uteklo šest ledních medvědů a čtyři z nich na kolejích zahynuli. Později se nervově zhroutil, když se na turínském karnevalu v Itálii deset jeho slonů, mezi které přihlížející hodili rachejtle, splašilo. Zraněny byly stovky lidí a Turín podle místních novin vypadal jako po zemětřesení.
Nejslavnější v Evropě
Direktorský post v roce 1926 převzal zmíněný syn Karel Kludský mladší. S pomocí bratra Rudolfa, který se staral o administrativu, dovedl podnik na vrchol. Cirkus tehdy měl 800 zvířat a přepravoval se ve dvou stovkách vozů nakládaných při jedné cestě na 86 vagonů. Karel ručil za uměleckou stránku programu a specializoval se na drezuru slonů. Při jednom čísle jich měl kolem sebe 24. Maskotem cirkusu ostatně byla slonice Baby, kterou dostal k patnáctým narozeninám.
Obrovský byl cirkusový stan. Ovál šapitó se třemi manéžemi měřil 200 krát 65 metrů a vešlo se do něj deset tisíc diváků. Zvířata denně potřebovala šest tun sena, maso ze čtyř koní, dva metráky rýže, 150 litrů mléka a 50 kilogramů ovoce. Sloni dostávali dokonce rum.
Kludský neměl ale jen zvěřinec, zaměstnával i výkvět světového cirkusového umění včetně čínských žonglérů a desítek klaunů. Celkem šlo o 400 lidí. Jeho podnik se stal nejznámějším evropským cirkusem a předlohou pro knihu Cirkus Humberto Eduarda Basse. Psal o něm i Josef Lada v knihách pro děti o kocouru Mikešovi.
Podnik byl stále na cestách, protože jen v Československu, kde existovaly i cirkusy Berousek a Kellner, by se neuživil. Dřívější cesty po monarchii byly nahrazeny výjezdy do nástupnických států a do Itálie. Tam v roce 1928 cirkus za dva měsíce navštívilo více než 600 tisíc hostů. Velké úspěchy slavil rovněž v Rumunsku, jehož vláda si však kvůli špatným vztahům se SSSR vymínila, že mezi artisty nebudou žádní Rusové.
V Polsku, zejména kolem Varšavy, vystoupení zase opakovaně komplikoval zákaz reklamy. Ten si vynutily místní zábavní podniky, které se obávaly, že jim Kludský přetáhne klientelu.
S příchodem světové hospodářské krize ale nastaly těžké časy. Z ekonomicky rozvráceného Německa se Kludský s cirkusem nejprve vrátil do Československa. Trochu pomohlo vyjednané snížení daní, čím dál víc však chyběli diváci.
„Za celou dobu pražského pobytu jsme měli strašný deficit. Večer byl stan prázdný, lidé neměli na chleba a s prázdným žaludkem se nikdo nenadchne ani pro dvojité salto,“ napsal později o roce 1932 Karel Kludský. Pražané večer postávali před pokladnou, poslouchali hudbu a pozorovali světla, avšak lístky nekupovali. Cirkus se marně pokoušel darovat část svých zvířat pražské zoo.
Na poslední cestu cirkus vyrazil do Rakouska. Tam se v roce 1934 náhle zhroutil. Ve Vídni uvázl kvůli krvavým bojům mezi dělníky a nakonec vítěznými vládními jednotkami. Představení se nekonala, došly peníze a Kludští již nedokázali odjet jinam. Některá zvířata prodali handlířům, jiná, slony, koně a tygry, koupil francouzský cirkus Amar.
Karel Kludský se odstěhoval do Jirkova, a když po roce 1948 přišel o svoji vilu, dožil v direktorské maringotce. Krátce ještě pracoval ve státním cirkusu, kterému na počátku komunistické éry řediteloval jeho bratranec. Nakonec raději odešel pracovat na pilu. Za politické oblevy před pražským jarem si na něj ale komunisté vzpomněli. Mihl se v televizi a v roce 1966 dokonce obdržel titul zasloužilého umělce.
