Vládní úsporný balíček ještě nedorazil do Sněmovny. Ale už je kolem něj hromada zmatků, hádek a protestů. Rozčilují se odbory, lobbisté a domácnosti počítají, jak na ně dopadne.
Podívejme se však na druhou stranu rovnice: na stát. Toho se opatření dotknou minimálně. Přitom právě tam měl kabinet upřít pozornost. Pokud je něco skutečně v nepořádku, tak veřejná správa. Je příliš rozsáhlá, drahá a neefektivní. Problém je tam, nikoli v občanech.
Zvyšování daní, rušení benefitů, či prodlužování věku odchodu penze není populární. Lidem by se to však lépe snášelo a uznali by (alespoň ti rozumní), že je to nutné, kdyby viděli zlepšení na straně státu. Jenomže právě tam jsou kroky vlády zcela nedostatečné. Podívejme se na tři oblasti, do kterých se mělo sáhnout mnohem více: dotace, platy zaměstnanců eráru a byrokracie. My si totiž platíme hodně drahý mechanismus, který přerozděluje zbytečně moc peněz, přitom je málo výkonný a ještě působí lidem a firmám škody.
Aktuálních příkladů disfunkce je až až. Úřady nezvládají včas vyměřit důchody, strašně dlouho nás pronásleduje nedostatek léků, přijímačky na středí školy traumatizují žáky a nakonec na řadu z nich nezbude místo, přestože mají studijní předpoklady. To vše jsou příklady selhávající vlády. Myšleno v širokém smyslu slova, tedy “government”, což je pojem, který zahrnuje veřejnou správu na všech úrovních tedy nejen centrální, ale i regionální a obecní.
Naštvanost lidí se obrací proti současnému kabinetu. On však striktně vzato za většinu potíží nemůže. Jsou buď chronické, nebo za ně zodpovědnost nesou krajští a obecní zastupitelé. Je ale jeho vina, že nepředložil reformu, která by přinesla zlepšení. V první řadě se neměl bát daleko ostřeji říznout do úspor v platech státních zaměstnanců. Pak by se věci mohly začít zlepšovat. Někdo by mohl říci, že pokud úřad nestíhají, tak s méně penězi by to bylo horší. Ale není tomu tak. Hubený běžec je také rychlejší, než tlustý.
Není pravda že čím víc lidí stát zaměstnává, tím lépe funguje. Z toho našeho se postupem času stal bumbrlíček, který polyká stále více peněz a nárokuje si větší množství pracovní síly – ale je čím dál pomalejší. Má to dva důvody. Jednak máme příliš mnoho agend, které těžko mohou fungovat dobře za jakékoli peníze. Přičemž se pro ně nabírají stále noví lidé. Za druhé, i na ten velký rozsah byrokracie je moc úředníků, kteří aby obhájili svou existenci, z velké části vymýšlejí práci jeden druhému, místo aby makali pro občany.
Byrokraté si vzájemně přehazují práci, jako když postavíte do kruhu lidi s lopatami, aby odklízeli sníh, leč oni ho jen přehodí sousedovi, ten dále a tak pořád dokola. Mám tu zkušenost. Dokud naši administrativu premiéra Mirka Topolánka tvořili čtyři lidé, důležité dokumenty a záležitosti se vyřešily v řádu hodin. Když jsme nastoupili na úřad vlády s jeho mnoha set hlavou mašinérií, vše se protáhlo na týdny a výsledky byly horší, ne lepší. Nevěřte, že pomůže digitalizace, ta jen urychlí házení lopatou. Je třeba hluboká reforma fungování.
Toto je první bod: méně lidí a pružnější státní správa. Přestat přehazovat a začít odklízet. K tomu by se měl provést audit a osekat nepotřebné agendy. Což by přineslo další úspory, už nikoli jen na úřednících, ale na těch bambilionech, které přerozdělují. Druhým bodem by mělo být velké omezení firemních dotací. Zde z pěti set miliard chce vláda škrtnout jen desetinu – a i v tom naráží na problémy. Mělo to být nejméně sto miliard. Protože ty peníze neslouží k růstu, jen vylepšují zisk jedněch na úkor druhých.
Prezident Nejvyššího kontrolního úřadu Miloslav Kala mluví o “dotační ekonomice”. A má pravdu, protože v tomto systému není úspěšný ten podnik, který získá více zákazníků, ale ten, který si vydobude větší objem grantů a veřejných zakázek. Zdě měl mít kabinet při škrtání daleko ostřejší pero. No, a třetí věcí jsou mzdy. Koalice se dohodla, že objem platů všech státních zaměstnanců omezí o dvě procenta. To je málo, je jich celkem půl milionu a berou mnohem více, než pracovníci v soukromé sféře.
Šokující je, že i s tímto malým šetřením – kdy asi bude stačit zrušit prázdná tabulková místa a nenabírat další lidi místo těch, co odejdou do penze – mají úředníci problém. V připomínkovém řízení si ministerstvo zahraničí stěžuje, že už teď má málo a ušetřit tedy nemůže. Vzhledem k tomu, jak si musejí za krize utáhnout opasky občané, to nelze nazvat jinak, než jako drzost. Stejně jako přístup vlády k nahrazení rodných čísel identifikátory.
Jak spočítala externí firma, náklady na tuhle zbytečnou změnu by přesáhly padesát miliard. Ministr pro místní rozvoj Ivan Bartoš se ale brání, že ta částka je jednak nadsazená (budiž), jednak většinu z ní by nevydal státní rozpočet, ale šla by na vrub soukromníkům. Tohle je – jedním slovem – nehoráznost. Ano, je špatné, když kabinet plýtvá rozpočtovými prostředky. Ale je ještě horší, když lidem a firmám ukládá nové povinnosti, které je budou stát ještě více. Místo aby vláda reformovala stát, reformuje občany?
Neplatí, že “z cizího krev neteče”. Máme jen jedny peníze, jež si vyděláme, velkou část z nich odevzdáme státu a alespoň ty, co nám zbudou, by měly být opravdu naše. Ne, že nám vláda opět sáhne do kapes, abychom zaplatili její výmysly. Aby se to nedělo, prosadil Mirek Topolánek proces RIA (Regulatory Impact Assessment), hodnocení dopadů regulace: nemají se přijímat zákony zvyšující lidem náklady. Ale na to už se dnes jaksi nehledí… Máme velký a nefunkční stát, který odmítá zhubnout a o to tvrdší dietu nasazuje lidem.
Martin Schmarcz, vydavatel revue SPEKTÁKL, spektakl.gazetis.to
Foto: Pixabay
Autor: Martin Schmarcz
<
