Z Černého moře do Arktidy. Rusko zkouší vozit obilí trasou z druhé světové války

Rusko poprvé v historii posílá obilí arktickou trasou, která naposledy sloužila k zásobování Sovětského svazu za druhé světové války. Není to romantická výprava do dějin — je to pragmatická odpověď na válečnou realitu, která Moskvě uzavírá tradiční exportní cesty.

Válka mění mapy i obchodní trasy

Černé moře bylo vždy srdcem ruského obilního exportu. Jenže válka na Ukrajině z něj udělala místo plné rizik, bezpilotních plavidel a diplomatického napětí. Baltské moře sice zůstává funkční alternativou — v září 2026 tudy podle celních dat prošlo přes 1,2 milionu metrických tun ruského obilí, tedy více než 60 procent celkových námořních dodávek — ale ani tato trasa není bez komplikací. Sankce, pojišťovací problémy a nervózní sousedé dělají své.

Dne 28. října 2026 murmanský obchodní přístav společně se společností Demetra Holding, jednou z největších ruských obchodních společností s obilím, oznámily nakládku první zásilky o objemu 3 400 metrických tun obilí určených k exportu. Celkově má loď mířící do marocké Casablanky podle přístavních zpráv přepravit přibližně 28 tisíc metrických tun pšenice. Historická paralela je přitom téměř filmová — Murmansk byl za druhé světové války klíčovým přístavem, kudy proudily spojenecké zásoby do Sovětského svazu. Tehdy sem přijíždělo zboží ze Západu, dnes odsud odchází ruské obilí na jih.

Severní cesta: zkratka, nebo nouzový východ?

Severní mořská cesta se táhne podél severního pobřeží Ruska v délce přibližně 5 600 kilometrů. Teoreticky dokáže zkrátit plavbu mezi Evropou a Asií až o 40 procent oproti trase přes Suezský průplav — z Rotterdamu do Šanghaje třeba místo třiceti dní na osmnáct. Na papíře jde o lákavou možnost.

V praxi je to složitější. Trasa je sezónní, závislá na ledových podmínkách a logisticky extrémně náročná. Ruské zemědělské kruhy přitom otevřeně přiznávají, že přeprava obilí přes Severní mořskou cestu zatím není ekonomicky proveditelná — náklady jsou jednoduše příliš vysoké. Vláda sice pozastavila vývozní cla na obilí do konce roku 2026, aby exportérům ulevila, ale základní rovnice zůstává nepříznivá.

Ruský analytik Michail Korostikov to shrnul bez příkras: současný růst provozu na arktické trase je spíše výsledkem geopolitických konfliktů než zlepšení ekonomiky nebo globálního oteplování. Jinými slovy, Rusko nejede na sever proto, že by to dávalo ekonomický smysl — jede tam, protože jinde mu zavírají dveře.

Ambice versus realita

Vladimir Putin si dal za cíl zdvojnásobit obrat nákladu na Severní mořské cestě na 70 milionů tun ročně do konce tohoto desetiletí. Celkový provoz na trase v roce 2026 meziročně vzrostl o 15 procent a za necelých osm měsíců dosáhl 24,2 milionu tun. Koncem srpna 2026 byla spuštěna první pravidelná komerční kontejnerová linka mezi Čínou a Evropou přes arktický koridor. Směr je jasný — i když tempo je zatím skromnější, než Kreml rád prezentuje.

Jenže obilí je jiná kategorie než kontejnery nebo nerostné suroviny. Vyžaduje specifickou infrastrukturu a murmanské terminály se teprve přestavují z původního využití pro hnojiva a uhlí. Kapacita nestačí, logistika se teprve ladí. Ruský export obilí jako celek v roce 2026 podle oficiálních hlášení vzrostl o 52 procent oproti předchozímu roku — arktická trasa na tom má zatím zanedbatelný podíl.

Tato první zásilka je tedy spíše politickou demonstrací než plně funkčním systémem. Moskva tím vzkazuje, že má záložní plán. Jen ho zatím nemůže naplno využít — a podle dostupných odhadů to tak zůstane přinejmenším do doby, než vyrostou nové terminály a ustálí se logistické řetězce, což analytici odhadují nejdříve na přelom tohoto desetiletí.

Zásadní neznámou tak zůstává, zda se z nouzového experimentu stane funkční obchodní koridor dřív, než se změní geopolitická situace, která ho vyvolala, nebo zda Murmansk za pár let skončí tam, kde začal — jako přístav s velkou historickou minulostí a skromnou obchodní budoucností.

Zdroj info: united24media

Autor: Marek Hájek

Foto: Vytvořeno umělou inteligencí v ChatGPT