Jaký máme aktuální deficit? Je to 290, nebo 250 miliard korun? To druhé je správně a nová ministryně financí Alena Schillerová uvádí zavádějící číslo. Na druhé straně podobně jednal i jejím předchůdce Zbyněk Stanjura. Jde o to, jak započítávat bilanci příjmů a výdajů vůči Evropské unii.
Měla by být neutrální (což říká i Národní rozpočtová rada), ale tohle pravidlo nedodržel ani jeden z nich. Jak se dnes „kouzlí“ s veřejnými financemi? A k jakým až koncům může vést selhání rozumu, kdy nikdo neví, co je vlastně pravda?
Současný spor vznikl kvůli čtyřiceti miliardám, které přijdou z Evropské unie dodatečně, ale my jsme již ty peníze na projekty vydali, neboť spadaly do minulého roku. Je to podobné, jako když vám někdo dluží tisícikorunu, kterou vy jste již utratili, ale stále čekáte na splátku. Jste tedy sice momentálně v mínusu, ale vaše platební bilance se brzy vyrovná. Ale samozřejmě, že nové vládě se hodí očernit svou předchůdkyni, že špatně hospodaří a ty peníze pak použít pro sebe. Lež jako nástroj politiky.
Tohle je jako kdyby vám ty vrácené peníze od kamaráda uzmula manželka a ještě vás obvinila, že jste marnotratník. Aby však celá věc nebyla černobílá, Zbyněk Stanjura před rokem provedl totéž, když využil kladné saldo vůči EU k tvrzení, že rozpočet dopadl o zhruba deset miliard lépe, než bylo naplánováno, on však ve skutečnosti skončil v deficitu o pět miliard horším, než měl. Šlo sice o menší částku, princip ovšem zůstává stejný: vlády se chovají jako kouzelníci, kteří křiví realitu a šálí publikum iluzemi.
Platí, že vláda Andreje Babiše byla a opět bude více marnotratná, než kabinet Petra Fialy. Takže má větší motivaci svalovat vlastní schodek na někoho jiného a zároveň svá čísla poněkud „navonět“. Stanjura alespoň neobvinil ze svých chyb konkurenci. A byť nebyl žádný rozpočtový zachránce, přeci jen se ke státní kase choval řádově lépe než Alena Schillerová. Deficit státního rozpočtu se za něj snížil zhruba dva a půl krát, z hrozivé úrovně 6,65 % HDP na tři procenta. Tento fakt se propaganda nové vlády snaží popřít. Proč asi?
Ptejme se ale nejen po tom, kdo je lepším správcem peněz daňových poplatníků, ale také, proč je ve veřejných financích takový binec, že se v něm často nevyznají ani ekonomové, natož běžní občané. Ono těch kouzel je daleko víc. Jde třeba o různé mimorozpočtové fondy a o to, jak se jejich deficity či naopak přebytky promítnou do vládou vykazované bilance, aby se nezhoršil či ještě lépe vylepšil obraz ministra financí. Vše je zamlženo i tím, zda se schodky uvádějí absolutně, či procentem z hrubého domácího produktu.
Už vůbec se pak nezohledňuje reálná situace. Třeba zda někdo vládne ve šťastných dobách s vysokým růstem (který opravdu nebývá zásluhou aktuální vlády), nebo v časech války či pandemie. Nebo co mu předchůdci odkázali – Stanjura zdědil totální katastrofu a zpátky Schillerové vrací ne snad ráj, ale jakž takž stabilizované veřejné finance. A když někdo udělá pro záchranu rozpočtu obrovský kus dobré práce, jako Miroslav Kalousek, je „po zásluze“ potrestán… Lidmi, kteří neznají pravdu, se totiž snáze šíbuje.
Můžeme jen litovat, že už mezi námi není Eduard Janota, skvělý a poctivý rozpočtář, za nějž čísla takzvaně seděla. Dlouholetý náměstek a později ministr financí byl profík, jakých je málo. A pro nás je doslova nenahraditelný. Protože i ti, které „vyučil“, vesměs padli za oběť masivní čistce po nástupu Andreje Babiše v roce 2014. Ten začal úřadovat s utkvělou představou, že je obklopen samými nepřáteli, takže nařídil zbavit se všech, kteří byli v resortu za Kalouska. Tedy i za Janoty.
Od té doby jsme svědky zmatků. Nemusí jít vždy o cílené falšování, ale bez profíků se stává, že příjmy a výdaje jsou nastřelené či podstřelené o desítky miliard korun (o řád více, než je omluvitelné). Tohle se snad časem spraví samo. Tedy pokud Babišova vláda nespustí další kolečko vyhazovů… Stálo by také za to sjednotit rozpočtovou praxi a prezentaci výsledků, aby byly mezi vládami srovnatelné. Co se řídit zprávami Národní rozpočtové rady (NRR)? Pravda vždy škodí manipulátorům a pomáhá hodnotovým politikům.
Členy nezávislého orgánu složeného z renomovaných ekonomů stojí za to poslouchat, když máte z řečí soupeřících politiků „hlavu jak pátrací balón“. Představují kotvu na rozbouřeném moři lží, konspirací a propagandy, v němž se bárka veřejných financí kymácí nebezpečně zmítána vlnami pod řízením nekompetentních a podjatých kapitánů a kormidelníků. Škoda, že publikace NRR nemohou sloužit coby jistá forma soudních judikátů, jež jsou pro všechny závazné. Kde neplatí fakta, otevírá se prostor dezinformacím.
Volení politici myslí, že „mohou vše“, protože k tomu „dostali mandát“. Jenže skutečná demokracie není diktaturou momentální většiny. Je spořádaným právním státem, kde vládnou pravidla lidem a ne lidé pravidlům a kontinuita institucí a respekt k nim jsou důležitější než to, kdo zrovna sedí ve vládě. Jen v takové zemi má občan zaručenu nejen svobodu volit, ale i svobodu po volbách. Autoritáři ten civilizovaný systém nenávidí a snaží se ho zničit, neb je „omezuje“. Už tím, že produkuje nezávislé, přesné a ověřitelné informace.
Politici jako Donald Trump, Andrej Babiš či Viktor Orbán ruší Řád nikoli „jen“ proto, že jim vadí některá jeho jednotlivá součást, ale z principu. Vyhovuje jim Chaos, pod jehož vládou vítězí ti silnější, dravější, bezohlednější. Zmatek ve státních financích je dílkem skládačky, v níž jde technologům moci o to zrušit kategorie jako pravda a lež či dobro a zlo a nahradit je termíny „užitečný“ a neužitečný“ – myšleno pro ně. Čelit jim můžeme nikoli jejich zbraněmi, ale jedině sázkou na rozum a kritické myšlení. Zdaleka to neplatí jen o rozpočtu.
Martin Schmarcz, vydavatel revue SPEKTÁKL, spektakl.gazetis.to
Autor: Martin Schmarcz
Foto: Vytvořeno umělou inteligencí v ChatGPT
<
