Raději se díval, než mluvil. Karel Hubáček by se dal popsat jako skromný člověk, který se díky své píli a představivosti zařadil mezi nejvýznamnější československé architekty poválečné doby. Za návrh stavby Ještěd, která v sobě spojuje hotel a vysílač, získal uznání několika generací architektů i kolegů v zahraničí.
„Ta prvotní představa ze mě vytryskla. Věděl jsem, že musím prodloužit horu. A dát vysílači tvar kuželu, aby se po něm smýkaly větry. Ještěd je nesmírně větrná hora a klasická stěna by sloužila mnohem hůř,“ vzpomínal za svého života architekt Karel Hubáček. Jedna z nejoriginálnějších staveb v Česku, hyperboloid vysoký 94 metrů, v sobě kombinuje funkci vysílače, hotelu, restaurace a zároveň brilantně dotváří siluetu hory vysoké 1012 metrů.
Elegantní kuželovitý tvar, který se podobá raketě a jehož siluetu lze objevit třeba i v českých ilustracích příběhů o Neználkovi, dokonce Hubáčkovi vynesl v roce 1969 prestižní Cenu Augusta Perreta od Mezinárodní unie architektů. Porota tehdy ocenila nejen střízlivou a nadčasovou eleganci, ale také praktické využití moderních technologií použitých v konstrukci. Vysílač s hotelem lidem slouží od roku 1973.
„My všichni jsme tehdy vymýšleli stavby dvě,“ vzpomínal před lety další architekt ateliéru Sial a dlouholetý Hubáčkův spolupracovník Otakar Binar, mimo jiné i autor interiéru Ještědu. „Jeho napadlo spojit ji v jeden celek ve tvaru rotačního hyperboloidu, vlastně tím dokončit tvar hory. To bylo unikátní.“ Sám Hubáček přitom o svém nejslavnějším díle mluvil na veřejnosti spíše výjimečně. „Raději se dívám, než mluvím,“ říkal pražský rodák skromně.
V době, kdy projektoval vysílač, měl za sebou téměř 15 let práce v libereckém Stavoprojektu, kam přišel po absolutoriu ČVUT, protože „tam bylo zrovna místo“. Podobnou náhodou se zapsal i na architekturu, kterou koncem 40. let dokončil za pouhých sedm semestrů místo obvyklých pěti let.
V Liberci začínal menšími stavbami, jako jsou školy, kterým ale oproti tehdejší praxi věnoval pozornost a nespokojil se s typizovaným řešením. Velké zkušenosti načerpal Hubáček i při stavbě továren. A když začínal s kreslením ještědského vysílače (nebylo mu ještě ani 35 let), nebál se jít do rizika. Ignoroval zadání soutěže, která na vrcholu hory počítala se dvěma oddělenými stavbami hotelu a vysílače.
Sázka se mu ale vyplatila. V roce 2000 stavbu v anketě odborníci prohlásili za nejvýznamnější českou stavbou 20. století a její autor se v hlasování o nejvýznamnější osobnost české architektury minulého století umístil na čtvrtém místě; do elitní desítky se dostal jako jediný žijící architekt. V roce 2005 prohlásilo ministerstvo kultury ještědskou stavbu za národní kulturní památku a Liberec i kraj usilují o její zařazení na seznam UNESCO.
Méně štěstí než vysílač měla jiná Hubáčkova stavba, která léta utvářela podobu Liberce. Obchodní dům Ještěd v samém centru města, který byl dokončen v roce 1979, přežil jen tři dekády. Mohutnou hnědožlutou budovu totiž veřejnost příliš kladně nepřijala, současným potřebám nevyhovovalo ani roztříštěné vnitřní řešení. Proti bourání domu, který nakonec nahradila další zaměnitelná obchodní budova, tak protestovala jen část odborné veřejnosti.
Hubáček založil v roce 1969 s kolegou Miroslavem Masákem ateliér SIAL, známý také jako Školka SIAL. Ateliér si získal světové renomé a z této školy pak vyšlo několik generací široce uznávaných českých architektů. Vedle vysílače na Ještědu se nicméně zachovaly i další Hubáčkovy realizace, například banka v liberecké Frýdlantské ulici, interiér Naivního divadla v Moskevské ulici, městské kino v Doksech nebo kulturní dům s koncertní síní v Teplicích. Na stopy Karla Hubáčka se dá narazit i v Praze.
Podívejte se ve fotogalerii na nejvýznamnější Hubáčkovy stavby.
