Nový Hlavák návrhy – Aktuálně.cz

Jak náročné je se z pozice architektky stavět do role kritičky? Neriskujete tím, že se znelíbíte investorům?

Chceme-li kvalitu, musíme ji i hledat a pojmenovávat, v čem konkrétně je, a v čem ne a také proč. Nejde se jen plácat po zádech, respektive mlčet, to se nikam neposuneme. Takže bez kritiky to nejde. Je pravda, že pro praktikujícího architekta je to upřímně dost těžká pozice, protože Česko je malý rybník a naše kultura není vůbec připravená na konstruktivní negativní kritiku.

Riskujete, že se dotknete svého kolegy nebo přítele, ačkoli mu nechcete osobně škodit a jiných jeho věcí si třeba i vážíte. Můžete urazit i někoho, na kom je závislý váš profesní život a to vám může velmi uškodit. Když jste klasický teoretik, tak toho příliš neztratíte. Vystavuji se tomu, že přijdu o příležitosti k práci, zejména v oblasti projektování a stavění. I se mi to už stalo. A je tu ještě jedna složitá věc, když jako praktikující architekt poučujete, jak mají věci vypadat, musíte je pak tak i sama v praxi dělat a to je někdy, i když se snažíte, těžké.

Nedávno jste se v Českém rozhlasu opřela například do návrhu na úpravu pražského hlavního nádraží od dánského studia Henning Larsen Architects, který si od laické veřejnosti vysloužil přezdívky „nejdražší pergola v Česku“ nebo „Abu Prahí“. Vy sama jste ho nazvala opulentní architekturou, která je zbytečná. Proč?

Kritizovala jsem tam řešení nové odbavovací haly, kde je pro mě důležitý především vztah k už existujícímu prostředí. Nechci se teď zaplétat do odborné debaty na téma, nakolik je stávající odbavovací hala památkově hodnotná, ta otázka mi tady vlastně přijde druhotná. Zajímá mě obecná filozofie přístupu. Myslím, že je doba, kdy bychom měli až do poslední chvíle přemýšlet nad tím, jak využít to, co tady už je, než to začneme odstraňovat a nahrazovat novým. Samozřejmě je také potřeba odstranit chyby starého. Znamená to šetřit nejen přírodní zdroje, ale třeba i lidskou energii a teprve, když vidíme, že je nový život skutečně nekompatibilní se stávající budovou nebo urbanismem, je v pořádku, že nastoupí nové objemy. 

Foto: Portál hlavního města Prahy/tiskový servis/Henning Larsen Architects

Je potřeba také zmínit, že ten záměr je širší. Jeho součástí je například i propojení nové budovy se starou nebo kultivace parku. Oboje by bylo opravdu velkým přínosem a vítězný návrh se o to snaží. Tady bych se spíš dívala, jakou formou to dělá. Záměrem města je ještě nová tramvajová trať přes park. Sama jsem se nikdy netajila tím, že i když rozumím potřebě nové trati, která spojuje dvě stávající, trasu přes Vrchlického sady za optimální nepovažuji. Připadá mi, že ten technický zásah a dopad na park nestojí za to. Viděla bych trať raději v Opletalově ulici.

Jednostranný diktát potřeb

Správa železnic a Praha argumentují tím, že se od 70. let minulého století zvýšily nároky na velikost haly a komfort cestování. Očekávají také, že v následujících letech dramaticky přibude cestujících.

Jasně že přijet na Nový Hlavák by bylo nejspíš komfortnější než dnes, ale to není jediný úhel pohledu. Co tuhle jednostrannost diktátu našich potřeb otočit a nechat také stávající prostředí limitovat naše potřeby? Myslím, že v případě odbavovací haly, kde se zásadně nemění její funkce – pořád je to nádraží – by se cesty, aby se plně využil stávající objekt, daly najít. Řešit naplnění nových potřeb se dá i jemnými zásahy.

Jinými slovy, kdyby bylo na vás, zvolila byste pro rekonstrukci skromnější a racionálnější cestu?

Uvítala bych, kdyby v tomhle případě nebyla určující ambice udělat v Praze další ikonickou stavbu ve smyslu nápadnosti. Nejsem příznivcem globalizované architektury, která vypadá dobře hlavně v časopise a je efektní. Mám ráda kvalitní a svým způsobem i výraznou architekturu, ale pro mě ta výraznost není v tom, že člověka ohromí na první dobrou. Je to jako s řečí. To, že hodně mluvíte a navíc hodně hlasitě, ještě neznamená, že máte co říct. Radikální architektonický názor může podle mě vypadat například i tak, že si architekt řekne: „Ano, já bych tady uměl navrhnout novou, třeba samu o sobě i krásnou věc, ale myslím si, že v tomto případě je správnější hledat cestu, která využije maximum stávajícího a nový architektonický vstup bude jemnější, ale celkově situaci výrazně povýší.“

Proč myslíte, že zrovna Hlavák vyvolal u lidí tak silné reakce. Nechci tím říct, že by Pražané nejevili o novou architekturu zájem, ke stavbám bývají i kritičtí. V novodobých dějinách to ale takhle schytala snad jen Kaplického Chobotnice.

Můj opravdu subjektivní dojem je, že to je možná proto, že Hlaváku předcházelo již více těch efektních „ikonických“ architektur a možná se postupně naplňuje nějaký papiňák, který teď trochu přetekl – a náhodou zrovna u Hlaváku. Myslím si totiž, že lidem vadila řada předešlých projektů, jako třeba Masaryčka od studia Zahy Hadid, bytový dům s obří sochou Davida Černého v Karlíně nebo projekt toho nesmyslného parníku nastojato v Nových Butovicích (135 metrů vysoká budova má teprve vzniknout pozn. red.), a jsou i další. Takže osobně si myslím, že reakce veřejnosti na Hlavák jsou ve skutečnosti více odrazem obecnějších hodnot společnosti.

Plánovači města, developeři, architekti by si z toho mohli vzít pozitivní vzkaz. Lidé jim mezi řádky sdělují něco mnohem podstatnějšího a obecnějšího, co se netýká primárně Hlaváku. Možná chtějí městu například říct, že už nestojí o to, aby města byla neskromná, neúsporná. Protože i jejich reálný život dneska obsahuje různé podoby úspornosti, ať už vynuceně, anebo i jako dobrovolné rozhodnutí. Třeba společnost nechce ony velké efektní stavby tak moc, jak si developeři či architekti myslí.

Velké stavby nebo plošné investice?

Autor fotografie: Václav Vašků

Pavla Melková (60)

Pavla Melková je žena mnoha profesí. Je praktikující architektka, výzkumnice, teoretička, kunsthistorička a spisovatelka. Od roku 2011 vyučuje na Fakultě architektury ČVUT a za svou činnost nedávno získala profesorský dekret. Zároveň od roku 1996 působí v architektonickém ateliéru MCA, který založila a vlastní spolu s architektem Miroslavem Cikánem. Vedla také pražský Institut plánování a rozvoje.

Jako architektka získala se svým ateliérem například hlavní cenu Grand prix architektury, cenu primátora Prahy a první cenu East Centric Arhitext Awards competition. Nominace obdržela opakovaně v soutěžích European Union Prize for Contemporary Architecture – Mies van der Rohe Award nebo v České ceně za architekturu.

Ve vzduchu také visí otázka ohledně priorit Prahy. Lidé se na sociálních sítích nebo v komentářích ke článkům o plánovaných veřejných stavbách vyjadřují i v tom smyslu, že by „za ty peníze“ viděli ve městě raději jiné investice, jako je třeba dostavba Pražského okruhu. 

Je to otázka, nakolik ten omezený balík vložit do jednotlivých exkluzivních staveb, a nakolik spíše rozložit plošně na celé město, včetně drobnějších investic, které plošně zvedají jeho kvalitu jako celku.

A jaká je na to odpověď?

Není jednoduchá, protože potřebujeme oboje. Já sama považuji i ty výjimečné stavby za důležité, protože, třeba ty kulturní, nás můžou duchovně povznést. Je, myslím, potřeba oboje vyvažovat. Ale třeba ve Skandinávii, která je celkově inkluzivní společností, jdou jednoznačně cestou rozložení investic do kvality prostředí plošně. Chtějí skrze ně zkultivovat celou společnost. Moc efektních staveb tam nenajdete, zato o veřejná prostranství pečují téměř všude. Ale takovým civilním a k lidem empatickým způsobem.

Na druhou stranu, jak jinak do Prahy přilákat světová jména než skrz velké zakázky? V odborných debatách si architektonická scéna i vedení města často posteskne nad tím, že od Tančícího domu jsme v Praze nic výrazného nepostavili.

Jenže to je pořád dokola. Vždyť to sama slyšíte. Už jen ten pojem „velká světová jména“, „velké zakázky“… To je filozofie druhé půli minulého století. Ta neomezenost potřeb, adorace materiálního úspěchu a jeho reprezentace. Filozof Milan Machovec kdysi napsal takovou sympaticky neotesanou větu, že civilizace 20. století podlehla jakémusi zcela chybnému dogmatu, že cokoliv vyrobit lze, vyrobit se musí a musí se vrhnout na trh. Ale snaha, aby zde stavěli i zahraniční architekti, je jinak naprosto v pořádku – ten český uzavřený rybník konfrontaci názorů a také nějakou vyšší laťku nutně potřebuje. Jenže to není totéž, jako ono trochu přehnané vzývání velkých světových jmen a efektních staveb. Jde jen a pouze o skutečnou kvalitu. Ve světě je spousta skvělých architektů, od kterých se můžeme a měli bychom se učit. Hledala bych je ale podle jiného klíče.

Vás osobně tedy nemrzí, že se v posledních letech postavilo v Praze málo výrazných staveb?

Pokud tím jsou myšleny ty pouze efektní, tak ne. Ale mrzí mě, že jsme nepostavili moc té opravdu kvalitní a krásné architektury, a to i té drobné, která by nás mohla provázet na každém kroku, a ne jen jako solitér uprostřed plošné nekvality. Když se ale zároveň podíváte okolo sebe třeba na kvalitu veřejných prostranství a srovnáte, jak vypadala Praha před patnácti, deseti lety, je to obrovský rozdíl k lepšímu. Jistě, mohlo to být násobně lepší, protože z mojí zkušenosti se velká část energie vložená do přípravy skvělých projektů pořád ztrácí, ale není to rozhodně nula.

Řady úprav veřejných prostranství si skoro ani nevšimnete, protože vám připadají samozřejmé. Když věci dobře fungují, obvykle na ně nemyslíme. Všimneme si, až když nefungují.

Projekty Pavly Melkové:

Například?

Typické jsou třeba přechody pro chodce, které se v poslední době objevily na více zásadních místech. Třeba na Karlově náměstí, na náměstí Jiřího z Poděbrad a na magistrále u muzea. Jistě, z hlediska strategických staveb v Praze jsou to jen mikroskopické objemy, ale z pohledu lidí mají i tak zásadní dopad na kvalitu jejich každodenního života. Podobně to platí třeba pro tramvajové zastávky spojené s chodníky, pro stolky a židle v ulicích a parcích, pro náměstí, kde zmizela parkoviště, a vrátili se lidé. To jsou změny, které veřejnost oceňuje. 

Vrátím se teď obecněji k tomu, o čem jsme se bavili na začátku, a to je kritika architektury. Říkala jste, že pro praktikujícího architekta je těžké hodnotit práci druhých. Je to podle vás důvod, proč v této oblasti není mnoho fundovaných a nestranných názorů?

Ano, v Česku chybí kvalitní kritika z odborných pozic a tím nemyslím vůbec jen negativní, ale skutečnou kritiku v pravém významu toho slova. Tedy i pozitivní. Takovou, která se nezaměňuje za emoční postoje, která je založená na faktech, ale není jen jejich konstatováním, dává je do širších souvislostí a obsahuje také vyargumentovaný hodnotový názor. A pokud je negativní – tak produktivně negativní. To znamená, že cílem není něčemu a priori házet klacky pod nohy, ale spíše to vylepšit. V architektuře taky považuji za důležité, aby se kritika nezabývala primárně jen tím, jak stavba vypadá, ale především jaký má vliv na okolí a na život lidí a společnosti. To jsem se, myslím, snažila naformulovat třeba v knize Architektura reciprocity, ale nechybí mi jen kritika. Schází tu i obyčejná pochvala. Jakmile se někomu něco daří, považujeme to za samozřejmost, namísto, abychom si dali práci a dotyčného pochválili, třeba jen pár slovy.

Ono ale i jako odborník, když otevřeně řeknete, že se přikláníte k nějaké úspornosti, přiměřenosti, dobrovolnému upozadění se a podobně, tak se občas vystavujete tomu, že jste za zpátečníka, konzervativního památkáře, aktivistu, apod. Nejste sexy. Myslím si, že je to ale i role vás novinářů dát najevo, že ten nekončící kult demonstrace materiální úspěšnosti spojený s pocitem neomezenosti nejenže není chtěný, ale už není ani realistický, přestože se v určitých vrstvách stále objevuje. Myslím, že právě on už ve skutečnosti není „sexy“.

Učíte na Fakultě architektury ČVUT, vedete studenty k tomu, že ne každý musí stavět velké, výrazné domy?

Ano, taky. Veřejnost si architekta představí jako někoho, kdo namaluje a postaví „designový“ dům. Myslím si, že doba se mění a architekti sami, ale také společnost pro ně, budou hledat širší pole působnosti. Je to velká výzva i pro formování studia. Myslím, že mladým architektům by se mělo neustále zdůrazňovat, že drtivá většina z nich prostě nebudou těmi „stars“, o nichž dnes píší časopisy, ale že to není neúspěch. Někdo se může dobrovolně rozhodnout, že o tohle neusiluje a je to úplně v pořádku. Pokud chce jít třeba na památkovou péči a bude odborně fundovaný, tak může zásadně pozitivně ovlivnit to, jak bude naše prostředí vypadat. Stejně tak jako úředník, politik, vědec… Já si všech těchhle rolí vážím, když se dělají dobře.

Nedávno jste získala profesorský dekret, povzbudilo vás to ve vaší činnosti?

Možná bych odpověděla slovy, která použila paní rektorka Univerzity Karlovy při předávání jmenovacích dekretů. Zdůraznila, že profesor má závazek, který se netýká jen akademické práce na univerzitě, ale má zodpovědnost předávat své odborné znalosti, včetně hodnotových názorů a argumentů široké veřejnosti. Já v tomhle opravdu vidím smysl a i mě to baví. Vidím smysl v roli veřejně činného intelektuála, jakkoli se dnes už ten pojem málo používá.

Video – Takhle vypadá návrh nového Hlaváku ve virtuální realitě: