Maďarský zaměstnanec si u Soudního dvora EU stěžoval, že má málo povinného odpočinku mezi směnami v zaměstnání. A protože soud rozhodl v jeho prospěch, má český zákoník práce problém. Podobně jako ten maďarský totiž jasně nerozlišuje délku denní a týdenní doby odpočinku mezi směnami. Pokud tedy nedojde k „opravě“ normy, měli by mít nově čeští zaměstnanci o 11 hodin delší volno.
Ve směnném provozu pracuje v Česku podle údajů Českého statistického úřadu necelá třetina všech zaměstnanců, tedy přes milion lidí. Nejčastěji pracují v průmyslových odvětvích – ve strojírenství, potravinářství, automobilovém a chemickém průmyslu, hutnictví – a pak v oblasti služeb – v nemocnicích, pečovatelských domech, hotelech, call centrech.
Zaměstnanci směnných provozů mají podle zákoníku práce právo mezi směnami na týdenní dobu nepřetržitého odpočinku v délce nejméně 24 hodin a na denní dobu odpočinku v délce 11 hodin. Dohromady tedy na 35 hodin.
Tato délka je přitom stejná i v ostatních zemí Evropské unie. Problém je ale v názvosloví. Český zákoník práce totiž do týdenní doby odpočinku zahrnuje i tu denní. A podle nedávného rozsudku Soudního dvora EU je třeba označit obě doby odpočinku zvlášť.
„Soud dal za pravdu maďarskému zaměstnanci, který tvrdil, že po poskytnutí minimálního týdenního nepřetržitého odpočinku je nutné zaměstnanci poskytnout ještě denní dobu odpočinku. Zaměstnavatel pochopitelně namítal, že denní doba odpočinku je již součástí týdenní doby odpočinku, jako je tomu i u nás. To soud odmítl a potvrdil, že denní doba odpočinku nemá být součástí týdenní doby,“ vysvětluje advokátka Veronika Odrobinová z právní kanceláře GT Alert, která na tento případ upozornila.
U českého zákoníku práce tedy zřejmě došlo k tomu, že zákonodárci při implementaci směrnice dobu pouze sečetli a dál nedefinovali. „S aktuálním výkladem evropského soudu nikdo nepočítal,“ říká Odrobinová.
Podle ní tak rozsudek poukázal na to, že celá řada zaměstnavatelů se směnným provozem, nerovnoměrně rozvrženou pracovní dobou nebo konty pracovní doby neposkytuje v Česku svým zaměstnancům dostatečný nepřetržitý odpočinek v týdnu.
„Pokud se budeme řídit tímto rozsudkem, tak při současné právní úpravě by měli mít čeští zaměstnanci nárok na týdenní pracovní dobu v délce 35 hodin a 11 hodin denní doby odpočinku, tedy dohromady 46 hodin. Je namístě tyto rozvrhy přehodnotit. Nebo je možné, že se zákonodárce bude snažit novelizovat zákoník práce,“ upozorňuje Odrobinová.
Analyzujeme to, reaguje stát
Dopady v praxi přibližuje Lena Geryková, personální manažerka společnosti Solodoor – výrobní firmy s dvousměnným provozem: „Pokud by doba odpočinku byla rozšířena striktně na 46 hodin, dostávali bychom se občasně do problémů u sobotních směn,“ říká. „Pro nás by to znamenalo zúžit výběr zaměstnanců sobotní směny na ty, kteří půjdou v pondělí pouze na odpolední, což už je komplikace,“ dodává Geryková.
Předpokládá ale, že pokud by rozšířenou týdenní a denní dobu odpočinku ministerstvo práce potvrdilo, budou k tomu připojeny i výjimky, které již nyní mají například řidiči z povolání. Tedy že pokud bude v jednom týdnu doba zkrácena, bude muset být v následujícím týdnu prodloužena.
Ministerstvo práce a sociálních věcí (MPSV) rozsudek Soudního dvora řeší. „Jedná se o první verdikt k problematice souběhu poskytování denního a týdenního nepřetržitého odpočinku podle směrnice o některých aspektech úpravy pracovní doby. Rozsudek nyní podrobně analyzujeme a poté zvážíme další případné kroky,“ uvádí pro Aktuálně.cz Jakub Augusta z tiskového oddělení MPSV.
Podle něj ale rozsudek jako takový nemá přímý vliv na právní úpravu nepřetržitého odpočinku v týdnu v Česku. „Pro české zaměstnavatele a zaměstnance se nic nemění a nadále platí právní úprava tak, jak je nyní uvedena v zákoníku práce,“ tvrdí Augusta.
Podle advokátky Odrobinové by při případném sporu ovšem záleželo na tom, jak české soudy budou výklad evropského soudu akceptovat a zda budou podle něj postupovat. „Měly by,“ reaguje.
Zaměstnanci na směnách jsou více unavení
Podle Eduarda Hégra, generálního ředitele poradenské společnosti Déhora, která se specializuje právě na směnný provoz, by bylo dobré zákonné volno prodloužit. „Jedná se o komplexní otázku, která v sobě zahrnuje potřebu sladit sociální a zdravotní potřeby zaměstnanců a samozřejmě i potřeby zaměstnavatele. Všeobecně jsme pro prodloužení zákonného týdenního volna,“ vysvětluje Hégr.
Nedávno přitom Déhora zveřejnila průzkum, podle něhož časté střídání směn v různou denní dobu přináší větší riziko úrazu. „Mohou za to často špatně zvolené směnové modely, které narušují přirozený biorytmus zaměstnanců a mají vliv na zvýšenou únavu během pracovní doby,“ uvádí se v průzkumu.
Z šetření mezi zhruba dvěma tisíci zaměstnanci vyplynulo, že práci na směny vnímá více než třetina zaměstnanců jako rizikovou. Téměř 40 procent respondentů se občas na směně obává úrazu a více než pětina pracuje v neustálém strachu, že se zraní, pokud jsou zrovna unavení.
Alarmující je, že s únavou se na směně nikdy nepotýkají pouhá čtyři procenta pracujících.
„Většina firem nepřijímá žádná opatření, která by únavě a následným dopadům zabránila. Současné nastavení podmínek práce na směny je mnohdy nevyhovující. A většina zaměstnavatelů nepřikládá plánování směn svým zaměstnancům takový význam, jaký by měli,“ říká dále Hégr.
Doplňuje, že česká legislativa v souvislosti s prací na směny neukládá zaměstnavatelům riziko hodnotit a přijímat opatření k jeho snížení. Proto se tím firmy většinou ani nezabývají.
„To je i jeden z důvodů, proč se úrazy během směnného provozu stávají tak často, a pokud firmy svůj postoj k plánování směn nezmění, budou se stávat i nadále,“ uzavírá Hégr.
