Když se velmoci hádají o uran: OSN jako jeviště nové studené války

Britský diplomat James Kariuki přidal konkrétní údaj – více než 400 kilogramů vysoce obohaceného materiálu, pro který neexistuje „důvěryhodný civilní účel“. Čínský zástupce Fu Cchung namítl, že Írán opakovaně potvrdil mírové záměry svého programu.

Těžko říct, kdo má pravdu. Fakta podporují obě verze – záleží, co považujete za důležitější: technické možnosti, nebo politická prohlášení.

Situace se vyhrotila v posledních měsících dramaticky. Americko-izraelské údery zasáhly klíčová íránská jaderná zařízení v Natanzu, Fordo a Isfahánu. Teherán odpověděl raketovými a dronovými útoky na země Perského zálivu. Mezinárodní agentura pro atomovou energii (MAAE) ztratila přístup ke všem čtyřem deklarovaným íránským zařízením na obohacování uranu. A to je problém. Nikdo teď neví, co se tam děje.

Teherán tvrdí, že vojenské údery způsobily jen povrchové škody. Část aktivit přesunul do podzemí, zbývající zařízení posílila obranou. Obohacování pokračuje – na úroveň 60 procent, což je jen malý technický krok od 90 procent potřebných pro zbrojní účely.

Čtvrteční zasedání odhalilo něco podstatnějšího než jen neshodu ohledně Íránu. Rusko a Čína se neúspěšně pokusily zablokovat samotnou diskusi o výboru dohlížejícím na sankce vůči Teheránu. Washington je obvinil ze snahy chránit íránský režim a pokračovat s ním ve zbrojní spolupráci.

Moskva s Pekingem naopak tvrdí, že Washington podnítil krizi tím, že v roce 2018 odstoupil od jaderné dohody a obnovil sankce. Že teď sáhl po síle místo diplomacie.

Přinejmenším v jednom mají pravdu: diplomatické úsilí skutečně ztroskotalo. Existuje ještě cesta zpět k jednacímu stolu – nebo jsme svědky nové studené války, kde se velmoci přetahují o vliv prostřednictvím regionálních konfliktů?

Írán dnes disponuje materiálem na přibližně deset jaderných zbraní. Nemá k němu přístup žádný mezinárodní inspektor. Vojenské údery jeho program zpomalily, ale nezastavily. Diplomatická jednání jsou v troskách.

Teherán je signatářem Smlouvy o nešíření jaderných zbraní z roku 1968 a formálně trvá na mírových záměrech. Jenže důvěra je dávno pryč. A ve hře o jaderné ambice není prostor pro pochybnosti ve prospěch Íránu.