Uzdravit zatím beznadějně schodkový státní rozpočet je podle ekonoma a bývalého centrálního bankéře Pavla Kysilky prioritním úkolem pro politiky. Deficit totiž tíží celou ekonomiku a brzdí byznys. „Změna začíná tím, že si řekneme pravdu, tak jako v roce 1990. Bez pravdy se nevybudí potřebná podpora. Ta nalezne politické vizionáře s odvahou a představivostí,“ říká Kysilka.
Český podnikatelský a pracovní talent se pak podle Kysilky postará o růst a blahobyt. Abychom se však posunuli žádoucím směrem, je podle něj nutné přestat se srovnávat s hazardní fiskální praxí většiny zemí Evropské unie. Stejně tak je nezbytné ohradit se proti nesmyslným bruselským požadavkům, například v energetice či automobilovém průmyslu.
Rozpočet na příští rok počítá se schodkem 252 miliard korun. Je to výraz ekonomické a politické nezbytnosti, nebo chyba, která se nám vymstí?
Výše schodku samotná, a dokonce i její poměr k hrubému domácímu produktu jsou příliš agregátní a syntetická čísla na hodnocení tak složitého komplexu, jakým státní rozpočet je. Vždy bychom měli vnímat vnější a vnitřní souvislosti, kontext. V prvé řadě to, v jaké fázi ekonomického cyklu se nacházíme. V recesi je přiměřený schodek správný, v etapě růstu je neodpovědným hříchem. Do kontextu patří i daňová kvóta, to, jakou část hrubého domácího produktu polykají daně. Vypovídá o tom, zda jsme více svobodná, či socialistická ekonomika. Nebo i to, zda nedošlo k mimořádným událostem, jako jsou přírodní katastrofy nebo válečné konflikty.
K těm ale došlo – přišel covid, je tu válka na Ukrajině. Nedá se tím deficit omluvit?
Správně jsme si na tyto události měli vytvořit rezervy v lepších časech. K dalším výmluvám patří realizace významných a výdajově náročných strategií, například budování energetických a dopravně infrastrukturních kapacit, důchodová reforma nebo obranyschopnost. I zde však platí, že primárně máme čerpat rezervy z přebytků z dob, kdy ekonomika rostla. Velmi významná je také vnitřní struktura rozpočtu, schodku či přebytku, zejména podíl mandatorních výdajů. Dále pak cyklicky očištěný, tedy strukturální schodek, podíl investic na výdajích, podíl obsluhy dluhu na výdajích a několik dalších důležitých indikátorů. To vše se učme sledovat nejen jako statická čísla, ale v trendu a také v mezinárodním srovnání.
Jak si tedy právě z tohoto pohledu stojíme?
Když to popularizujícím způsobem shrnu: rozpočtový schodek je pouze a pouze dlouhodobě chabým vysvědčením předchozích vlád i té současné. Předávají si rozpočtovou neodpovědnost jako štafetový kolík.
Má pravdu Česká národní banka, když ve své prognóze tvrdí, že se již v příštím roce podaří výrazně stabilizovat veřejné finance? Jejich schodek má totiž činit pouze 1,6 procenta HDP.
Ano, ale jde o katastrofální „úspěch“. Když vám dvacetiprocentní inflací nabobtná nominální hrubý domácí produkt, a jmenovatel se tak ve zlomku schodek lomeno HDP dramaticky navýší, pak se ono magické schodkové procento sníží. To není důvod k radosti.
Abychom si celý problém dokázali zařadit i do mezinárodního kontextu – jak je to s rozpočty jinde v Evropě?
Ve srovnání státní zadluženosti si stojíme dobře, ale nikoliv díky našim – neexistujícím – fiskálním kvalitám. Jen a jen kvůli pro mě neuvěřitelnému hazardu s veřejnými financemi v evropských zemích v čele s Řeckem, Itálií, Portugalskem, Španělskem a Francií. Na opačném pólu s lepším skóre než to naše stojí hrstka odpovědnějších, jako je Estonsko, Lucembursko, Bulharsko, Dánsko či Švédsko.
Novým argumentem proti schodkovému hospodaření je tvrzení, že způsobuje inflaci. O tom se dříve moc nemluvilo.
Jde přitom o jeden z kánonů ekonomické teorie. Nemluvili o tom jen politici a média. Deficit rozpočtu je vždy proinflační. Čím více rozdmýchává inflaci, tím více musí centrální banky sahat po bolestivých protiinflačních brzdách. V 90. letech, kdy dokonce i Klausova vláda po čase opustila původní restriktivní étos a zkoušela získávat voliče rozpočtovou expanzí, jsem spolu s dalšími ekonomy upozorňoval na to, co je hezky popsáno v ekonomické teorii: že v boji proti tehdy – a znovu před rokem – dvouciferné inflaci je daleko méně společensky nákladná a časově rychleji působící rozpočtová protiinflační brzda než brzda měnová. Vysoké úrokové sazby centrálních bank prostě bolí a riziko ekonomické recese je při nich vyšší než u rozpočtové restrikce.
Byznys i někteří ekonomové také volají po rychlejší rozpočtové konsolidaci. Jsou však radikální škrty možné?
Jsou možné a jsou intelektuálně relativně jednoduché, byť technicky pracné. Chtějí však politickou odvahu a představivost. To asi nemůžeme od současné vlády chtít a už vůbec jsme to nemohli čekat od vlád minulých.
Po léta se tvrdí, že základem našich rozpočtových problémů jsou vysoké mandatorní, tedy v zásadě sociální výdaje. V porovnání s EU ale nejsou nijak vysoké.
Přestaňme se porovnávat s fiskální ochablostí většiny evropských zemí a nepřímo EU jako celku. Sociální výdaje jsou u nás vysoké zejména v poměru ke skutečnému sociálnímu efektu, dopadu, který bychom od nich měli očekávat. Jinými slovy, stejně jako ve zdravotnictví panuje i v sociální sféře neefektivita, plýtvání, špatná alokace. Paradoxně – a bohužel – právě těm nejpotřebnějším se přijatelné podpory dostává nedostatečně. Stejného výsledku by se dalo dosáhnout s daleko menšími výdaji nebo většího efektu se stávajícími výdaji. Taková ambice by ale vyžadovala zásadní sociální reformu.
Absolutně klíčová teze k rozpočtům zní: Všechny úspěšné fiskální reformy ve světě byly zaměřeny primárně na výdajovou stránku. Ta vždy prošla zásadní revizí a hlubokou změnou, která stála na reformách mnoha sektorů: sociálního, zdravotního, školského či důchodového. Pokaždé s hlubokým zásahem do zákonů. Opět něco, co jsme zde zažili pouze v úvodu 90. let a co posléze přesahovalo intelektuální a politický nadhled a rozhled všech vlád bez rozdílu.
Svaz průmyslu i Hospodářská komora volají po snižování provozních výdajů státu. Lze od toho ale čekat větší úspory?
Ano, rozhodně. Sociálnědemokratické a ANO vlády, což je voličsky totéž, vyluxovaly desítky tisíc lidí z trhu práce do úřadů, aby si vytvářely a pak pohodlnými tučnými výdělky korumpovaly svoje voliče. Jde o desítky miliard zbytečných korun ročně.
A kdyby jen zbytečných, horší je, že škodlivých. Úředníci vymýšlejí nadbytečné a škodlivé regulace doprovázené kontrolorstvím. To jsou ty nejhorší možné koule na noze podnikání a práce, tedy jediných opravdových zdrojů blahobytu. Navíc ti lidé zoufale chybí v produktivní ekonomice, jak úspěšným firmám, tak školám i zdravotním, sociálním a uměleckým institucím. Zvyšují tak nejen výdaje rozpočtu, ale devastují jeho příjmy. Proč s tím současná koalice nic nedělá? Tito lidé ji stejně nebudou volit.
Navíc se mluví o zaostávání Česka, pokud jde o digitalizaci veřejné správy. Nebude to chtít další peníze?
Jsme v tom bohužel na chvostu už tak zaostávající EU a hodně to bolí občany a firmy. Ale sotva bych zvedl ruku pro to, aby to napravovaly vlády, které se neumí a nechtějí vyhnout diletantství a korupci. Pravděpodobnost, že to v jejich podání opět skončí mrháním prostředků na nevydařené projekty, je vysoká.
Na výdajové straně rozpočtu mají v příštím roce reálně růst pouze výdaje na armádu, ostatní stagnují nebo klesají. Klesají například i výdaje na dopravní infrastrukturu a přitom obdivujeme Polsko za to, kolik se tam postavilo dálnic a jak to pomohlo tamní ekonomice.
Dotace obecně a zejména ty evropské jsem před lety nazval „prokletým darem“ a nemám na tom co měnit. Nicméně musíme uznat, že Poláci měli koncepci a teď si z dotací užívají dálnice s velkým efektem pro celou ekonomiku a blahobyt. A my? Z dotací máme rozhledny, pár z nich v údolích, zábavní parky, akvaparky, cyklostezky s tisíci drahých nesmyslných „dopravních“ značek a další a další zbytečnosti. A co je psychologicky nejhorší, stovky boháčů si zažádaly a získaly dotace na svoje „čapí hnízda“.
Musíme se k ekonomickému růstu proinvestovat, nebo se k němu lze i proškrtat?
Ekonomický růst je hlavně přímo úměrný ekonomické svobodě. Ta je v Evropě včetně nás neustále oklešťována regulacemi, dříve pseudosociálními, později rádoby zelenými, nejnověji progresivistickými. Růst a blahobyt přijdou, až necháme volnou ruku práci a podnikání, množství talentů v Česku je v populaci jedno z nejvyšších na světě. Samozřejmě že ty investice, které nezvládne lépe nebo vůbec soukromý sektor, mají být bytostnou doménou státu, pokud si umí daňový poplatník pohlídat koncepčnost, strategičnost a dokáže si ohlídat korupci. To jsme se za 30 let nenaučili.
Máme se tedy postavit proti požadavkům Evropské unie? Politice drahé energie či tlaku na elektromobilitu?
Ano, ptejme se politiků, co udělali a dělají na úrovni EU vůči všemu, co jde proti našim bytostným zájmům a zdravému rozumu. V energetice, v automobilovém průmyslu i jinde. Proti tomu, co se prosazuje ve jménu novolevicových ideologií, nad čímž budou příští generace kroutit hlavou. Nikoliv nad těmi nesmysly, těch trousili třídní, nacionální a novodobí socialisté vždy kvantum. Ale nad tím, že jsme si je nechali opět od hlasité menšiny vnutit.
Podívejme se i na příjmy rozpočtu. V minulosti jste podporoval snížení daně z příjmů fyzických osob. Když na to došlo, stát přišel zhruba o 100 miliard korun ročně – mohou si to státní finance dál dovolit?
Přímé daně jsou protirůstové a mají být nízké, stabilní a jednoduché. To je jeden ze spolehlivých faktorů dlouhodobého růstu a blahobytu. Jejich snížení je možné kompenzovat vyššími nepřímými daněmi, pár z nich je u nás stále zbytečně nízkých.
Když mluvíte o možnosti nových příjmů, myslíte tím i zdanění robotů či umělé inteligence?
To mi připomínáte písničku Taxman z beatlesovského alba Revolver, kde George Harrison zpíval „zdaním ti ulici; sedneš si – tak ti zdaním sedačku; půjdeš – tak ti zdaním nohy; jedna pro tebe, devadesát pro mě, a neptej se na co…“. Šlo o výsměch britským socialistům, po kterých jako jinde zůstávala spálená ekonomika a morální eroze. Myslím, že máme tisíckrát důležitější problémy i šance.
Když se bavíme o rozpočtech a stamiliardových schodcích: co zbylo z tvrzení, že tu přetrvává prvorepubliková tradice, a tedy i šetrnost dob ministra Aloise Rašína?
Šetrnost, obezřetnost a finanční odpovědnost patří podle mezinárodních srovnání k ctnostem naší populace, jen – jako obvykle – je zapomínáme vyžadovat u volebních uren.
Pavel Kysilka
Vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Praze. V květnu 1992 byl jmenován členem bankovní rady a viceguvernérem Státní banky československé. V devadesátých letech se podílel na transformaci ekonomiky a vedl měnovou odluku po rozpadu federace. Od února 1993 byl viceguvernérem České národní banky a na čas stál i v jejím čele. V letech 2011 až 2015 byl generálním ředitelem České spořitelny. Nyní vlastní poradenskou společnost 6D Academy.
Kompletní rozhovor si můžete přečíst v novém vydání týdeníku Ekonom ve čtvrtek 16. listopadu.
