Finský prezident a norský premiér zavolali Putinovi. Chtěli ukázat, že Evropa není jen přihlížejícím divákem. Místo toho rozpoutali spor mezi blízkými spojenci a otevřeli otázku, která Evropu trápí od začátku války: kdo vlastně mluví jejím jménem?
Hovor z Helsinek
Bylo to 27. října 2026. Alexander Stubb a Jonas Gahr Støre se sešli v helsinském prezidentském paláci a zavolali do Kremlu. Délku hovoru ani jeho přesný průběh finská a norská strana nezveřejnily. Hovor měl ukázat jedno: Evropa není jen pasivním divákem mírového procesu, který Washington řídí po svém. Výsledek byl poněkud jiný.
Washingtonský monopol na Moskvu
Støre to formuloval otevřeně: v Moskvě je podle něj slyšet jen hlas Washingtonu, přestože se válka odehrává v Evropě. Za iluzi označil představu, že konflikt skončí, když Evropa bude mlčet.
Ta frustrace má svůj důvod. Od chvíle, kdy se Donald Trump vrátil do Bílého domu, přestala být shoda mezi Evropou a Spojenými státy samozřejmostí. Trumpova administrativa přehodnotila americkou podporu Kyjevu, prezidentův vyslanec Steve Witkoff se opakovaně setkával s Putinem a tón Washingtonu vůči Moskvě se znatelně změnil. To vše v době, kdy ruské drony a rakety dopadají na ukrajinská města.
Stubb a Støre se rozhodli jednat. Nejprve se sešli se Zelenským i Witkoffem, aby mírový proces posunuli kupředu. Jenže záhy Witkoff znovu překvapil Evropu setkáním s Putinem. Oba severští lídři usoudili, že přímý kontakt s Kremlem nemohou přenechat jen americkým vyslancům.
Severský rozkol
Reakce přišla rychle a nebyla přátelská. Dánská premiérka Mette Frederiksenová neskrývala skepsi: evropské země by podle ní měly postupovat společně. Švédský premiér Ulf Kristersson mluvil o potřebě ukázat sílu místo ústupků Moskvě. S kritikou se přidala i Litva.
V zákulisí bylo slyšet i ostřejší tóny. Jeden unijní diplomat pod podmínkou anonymity poznamenal, že Putin těží z toho, že se s ním znovu jedná jako dřív, přestože dál bombarduje Ukrajinu. Spor přitom nebyl jen o samotném rozhodnutí zavolat. Frederiksenová a další vytýkali oběma lídrům především to, že se předem nedomluvili se spojenci. Støre to přiznal bez okolků: o souhlas ostatních nežádali. Norsko navíc není členem EU a někteří kolegové to vnímali jako další komplikaci.
Za oba lídry se postavil Zelenskyj, který jejich krok označil za skutečnou pomoc. A pak přišlo vyjádření, které situaci ještě zkomplikovalo: Stubbovi a Støremu vyslovil pochvalu i sám Putin.
Kdo mluví za Evropu?
Právě v tom tkví jádro problému. Rusko trvá na mírových jednáních bez přímé účasti evropských zástupců a EU se potýká s otázkou, kterou si dosud nedokázala zodpovědět: kdo ji vlastně zastupuje, když jde do tuhého?
EU vyčlenila na vojenskou a finanční podporu Ukrajiny desítky miliard eur a stojí za ní i politicky. Jenže peníze a zbraně nestačí, pokud u jednacího stolu chybí jednotný hlas. Støre po hovoru přiznal, že si není jistý, zda je Putin skutečně ochoten přistoupit na dohodu. Velký průlom nečeká ani on, ani Stubb.
Evropa má zatím jen jedno jisté: tempo udává Washington. A ona stále hledá způsob, jak se do místnosti vůbec dostat — nejlépe dřív, než někdo zamkne dveře zevnitř.
Zdroj info: Politico.eu
Autor: Josef Neštický
Foto: Vytvořeno umělou inteligencí v ChatGPT
<
Obsah vytvořený s pomocí AI. Tento článek jsme připravili s pomocí umělé inteligence (AI) a před zveřejněním prošel redakční kontrolou. Za obsah odpovídá redakce webu.
